Často se setkávám v individuální supervizní a koučovací praxi, že lidé mají problémy s druhými lidmi. Respektive, že si nemyslí, že oni sami mají problém, ale že ten druhý má problém a kvůli tomu mám problém i já. Je to zvláštní situace zmatení vnímání a vhledu do problematiky „problému“. Konkrétní situace ze vztahové roviny – matka neschvaluje přítele své dcery a tak se ho snaží všemožně očernit a odehnat. Dcera si myslí, že matka má problém a proto se chová tak jak se chová. Druhá situace – žena navštěvuje rodiče svého přítele, ale nesnese se s matkou, jelikož je jí různými způsoby chování nepříjemná a myslí si, že pozná, že je jí nepříjemná. Přijde mi dobré zamyslet se nad tím, že problém existuje někde mezi těmito osobami, že není jen na jedné nebo na druhé straně a – co je zásadní – každá strana se toho problému snaží zbavit – po svém. Tento způsob externalizace problému může být přínosný pro lidi a vztahy, kde se dva či více osob snaží dosáhnout nějakého společného řešení či cíle. Uvědomit si, že i ten druhý se snaží zbavit problému, ale bohužel jiným způsobem –často takovým, který mně samotnému může vadit. Důležité je vědět, že neznám vždy všechny příčiny a důvody – a ani nemusím. Pokud si uvědomím, že můžeme jít naproti společnému řešení, někdy je možné jít každý svou cestou a společného cíle dosáhnout. Konkrétně může pomoci třeba otočení předpokládaného scénáře. Matka bude naštvaná, když přijdu s přítelem na oběd, protože ho nemá ráda a proto budu naštvaná i já – a proto bude naštvaná zákonitě i matka, jelikož uvidí, že na její „pomoc“ (matky mají vždy pravdu) budu reagovat podrážděně. Pokud si zahraji takový experiment a zachovám se jinak, než očekává – ne naštvaně nýbrž spokojeně – je možné přerušit zacyklení problému a můžou zvítězit obě dvě strany. Pokud se matka chová přezíravě, nemusím se chovat stejně jako ona, mohu se pokusit zachovat lépe a tím ji nedostanu do toho, co očekává, že se stane a už i to často stačí k tomu, aby druhý člověk přehodnotil názor. Často to ale může být běh na delší trať a tímto přístupem se minimálně já vnitřně nastavím na jiný mentální vzorec a problém matky přenechám jí, protože mně už nebude její přístup tolik znepokojovat.
Skupinová supervize
Přemýšlel jsem, co mě osobně konkrétně dává radost v mém povolání supervizora a shodou okolností jsem supervidoval tým v zařízení, kde pracovníci dovedli velmi otevřeně komunikovat o jejich potížích (a nebyly to lehké věci), ale zároveň dovedli zůstat pozitivní a konstruktivně se dopracovat k možným řešení jejich záležitostí. To by pro mě byla odpověd co mi dává sílu a motivaci pomáhat lidem jako supervizor v pomáhající profesi – vidět je růst od nadšení pro svou práci přes pomalé vystřízlivění a hledání svých hranic až k moudrému a rozvážnému uvažování, reflexi rizik a přinosů práce, ale zároveň udržení alespon kousku prvotního nadšení. Tohle se v onom zařízení snoubilo zároveň s neskutečným nábojem a oddaností k práci co dělají – nejen ve vztahu ke klientům, ale k principu práce pomáhajícího člověka jako takového. Takovýmto přístupem můžeme dávat vědět o důležitosti člověka v doprovázení v jakékoliv pomáhající profesi, protože ve dnešní společnosti není toto povolání stále společensky ani finančně doceněno. Jsem rád, že mohu být součástí takovýchto týmů lidí na jejich náročné cestě a alespon kousek cesty jít s nimi a pomoci jim supervizí k nalezení dobrých řešení.
Zamyšlení nad cílem klienta, opatrovníků a služby
Každý máme nějaké představy o tom, jak by služba v pomáhající profesi měla vypadat, opatrovník – často rodič nebo blízký příbuzný má svou jasnou představu danou ještě navíc pozicí v rodině a vztahem ke klientovi. Asistenti mají představy toho, co by měli dělat skrz vnitřní směrnice, předpisy, etické kodexy a náplně práce. A klient? Na toho se často dostává až naposled a přitom by to mohlo – a mělo být naopak. Často se stane, že zápasí poslání služby (jakéhokoliv typu) a její vedení či asistenti s přáním opatrovníků. Opatrovníci vidí svoje svěřence – pokud jsou to navíc rodinní příšlušníci jako středobod jejich života a zájmů a jsou často ochotni a schopni vmanipulovat asistenty do činností, které asistenti dělat nechtějí. Jak z toho potom ven? Klientka, kterou jsem supervidoval se zamýšlela nad skrývanou manipulací ze strany opatrovníků a jak jí čelit, jelikož se nechala umluvit do výkonů, které původně dělat nechtěla. Tato osobní asistentka shledávala do značné míry jako svou slabost, že se nechala přemluvit. Podotkl jsem, že ve chvíli kdy je člověk vystaven manipulativnímu člověku (a pozice rodiče či opatrovník v tomto dovede být velmi intenzivní) není prakticky možné odmítnout – vzpomeňme si kolikrát jsme kývli na nabídku někoho, kdo byl ve své manipulaci neúprosný. Zvlášť v pomáhající profesi, kde se čeká, že člověk chce pomáhat a často se už nehledí na možnosti a hranice, které si daný pomáhající profesionál nastaví – bere se jako autmatické, že udělá co je mu zadáno. Dokonce jsme se zamýšleli nad reakcí opatrovníka, až mu bude zamítavé stanovisko řečeno od vedoucí zařízení. K tomu jsem dodal, že nevidím důvod, aby se zaobírala reakcemi opatrovníka, když on sám nejen že se o reakce asistentů nestará, ale naopak ji vmanipuloval do situace, ve které nebylo na reakce ani místo. Bylo krásné vidět, že i přes to všechno šlo této pracovnici o blaho klienta a řekla si, že i přes nátlak je ochotna klientovi pomoci po určitou dobu i s tím, co je jí nepříjemné, protože cítí satisfakci ze zlepšujícího se stavu klienta, kterému pomáhá. Byl jsem rád, že tato supervize pomohla ujasnit pracovnici priority, které v práci má a že si srovnala i své hranici toho, do jaké míry a za jakých podmínek je schopna a ochotna pomáhat ona sama.
Pro mě bylo z této supervize poučení v tom, že nikdy není dost zaměření na to co prožívá pomáhající profesionál, protože tomu co prožívá klient je věnováno o tolik více energie. Toto se dle mé zkušenosti týká veškeré pomáhající profese. Přitom stačí málo k uvědomění, že šťastný klient se rovná šťastný pracovník a hlavně – že to platí i naopak.
Pravidelné setkání koučů a supervizorů
S kolegy z partnerských pracovišť se scházíme k výměně zkušeností a diskuzím nad případovými studiemi. Tentokrát jsme navštívili zlínský Helping Home (www.helpinghome.cz), který kromě koučinku a supervize nabízí také poskytování domácí zdravotní péči pro potřebné. Děkujeme za inspirativní setkání a nové podněty.
Všem přejeme odpočinkový prodloužený víkend podle vašich představ.
A&T
