Často se setkávám s otázkou, jak se to stane, že pomáhající rozhovor může léčit. Je terapie umění či věda? Z mého pohledu je každé sezení, kde je podstatou pomáhající rozhovor vlastně učením terapeutického nástroje každého klienta, tak aby změnil rámec myšlení. Je to též v souladu s mým přesvědčením, že smyslem nás, pomáhající profesionálů není udržet klienta v našem vlivu, jakkoliv přínosný může pro člověka být, ale naučit každého kdo k nám přichází, aby si co nejdříve dovedl pomoci sám. Důvod, proč k nám do poradny přicházejí klienti je jednoduchý: Něco v mém životě nejde. Pro mě je výrok „nejde to“ jen určitým způsobem myšlením, rámcem myšlení. Nejde to, když jsem sám, proto se jdu poradit, protože věřím, že s někým druhým to jít může. To je klíčem k posunu. Mým současným zájmem je pomáhající rozhovor v terapii focusingu. Je to směr, který byl založen Eugenem Gendlinem, žákem Carla Rogerse a vychází tedy z tradičního „na člověka“ zaměřeného přístupu. Jedná se o způsob práce, kdy se (nejen) slovy snažíme najít správné pojmenování pro naše pocity a vnitřní pochody, ale dáváme hlavně prostor vyjádření těla. Snažíme se pracovat s pocity, které nejsou (dokonale) popsatelné slovy. Zaměření se od racionálního, rozumového používání slov na tělesné prožitky a hledání slov pro tyto prožitky dovede velmi radikálně ulevit od neustálého smyslového (logického a racionálního) používání slov. Terapie focusingem je jiný druh práce se slovem. Jedná se promluvu těla a teprve potom dávání do slov to, co nám tělo chce říct. Za pomoci konzultanta je zbavení se strachu „být s pocitem“ mnohem snažší a je podstatou každého terapeutického vztahu a každého pomáhajícího rozhovoru.

„Nejde to, když jsem sám, proto se jdu poradit, protože věřím, že s někým druhým to jít může. To je klíčem k posunu.“

S pomocí focusingu přerámcujeme pocity, které v nás vyvolávájí bolesti z minulosti a postupně pracujeme na tom, abychom se nebáli být v kontaktu s těmito traumaty. Focusing je přínosný právě v transformaci bolesti do pochopitelného vyjádření a následně do pochopení strachu. Ve chvíli, kdy chápu, čeho se bojím, je pro mě moje trauma hmatatelné, poznané a je mnohem snažší s ním pracovat a zbavit se ho. Pokud se někdy stane, že máte pocit nedokonalosti při popisování svého pocitu či vnitřního stavu, zkuste se zaměřit na terapii focusingem ať už sebevzděláváním teoretickým nebo ještě hlubším praktickým zažitím u nás v poradně.

Na vzdělávacím setkání supervizorů a koučů jsme se s kolegy zamýšleli nad parametry „dobrého kouče“. V dnešní době se často setkávám s tím, že není možné vybrat kvalitního kouče, protože koučem je skoro každý. Pravdou je, že „stát se“ koučem je snadné, nejkratší výcviky trvají jen pár týdnů a obsahově mohou být krátké třeba 50 hodin. Ale stát se dobrým koučem vyžaduje úplně jiné kvality. V prvé řadě jde samozřejmě o výcvik, ten by neměl trvat v řádu týdnů či měsíců, jak spousta „koučů“ má, ale ideálně v řádu let. Náš výcvik v systemické supervizi a koučování trvá dva roky a obsahuje 500 hodin. Čili je 10x delší a obsahově vydatnější než ty nejkratší výcviky.

Dalším parametrem dobrého kouče je závislostní vztah na klientovi. Paradoxem terapie zůstává, že potřebujeme klienty, abychom se uživili, tak to je. Nicméně správným přístupem každého terapeuta by mělo být, aby si klient poradil bez něj, přestože se tím připravuje o příjem. Naší první otázkou v koučování je, jak to udělat, abyste si co nejdříve poradil bez nás? Kdy už nás nebudete potřebovat? Kdo jiný ve vašem životě, by vám mohl poskytnout podporu? Smyslem naší práce je najít zdroje klienty v jeho životě, nevytvářet závislost na kouči.

Dalším důležitým parametrem je, že supervizor sám chodí na svou supervizi nebo terapii. Pokud bych sám neprocházel svou vlastní supervizí mé práce, kde můžu konzultovat příběhy klientů nebo nahrávky mých sezení, tak bych sám nemohl dělat dobře práci, kterou dělám, jelikož bych byl zatížen pouze jedním pohledem, vždy je velmi důležité sednout si i do křesla klienta. Já osobně to před sezením dělám a snažím se podívat na výhled, který klient má tam, kde budu sedět, na místnost a věci, které bude klient vidět.

„Vidět sebe očima klienta patří k základní výbavě supervizora a kouče.“

Já ještě přidávám, že je důležité zůstat v přímé péči pomáhající profese, aby si sám terapeut či supervizor procházel skutečností denní reality. Pokud zůstane kouč jen v roli kouče mimo přímou péči, žije si ve své bublině konzultací nebo lektorování, jak mnozí dělají, je nevyhnutelné, že začne ztrácet představu o tom, čím si skutečně klienti procházejí a stává se těžko uvěřitelným.

Dalším nepsaným pravidlem by měla být délka supervize v jednom zařízení. Toto se mi stává se supervizory, kteří jsou např. dlouho v organizaci a už nejsou schopni poskytovat nadhled, jelikož se stali více internisty, než externími pracovníky. Dobrým časem, kdy je supervizor schopen poskytovat nadhled nezatíženého člověka, je při setkávání 1x za 2 měsíce cca 2-3 roky. Potom už schopnost vidět věci z nadhledu rapidně klesá, jelikož témata pracovníků se často zabývají podobnými záležitostmi klientů a supervizor se tak stane součástí systémů a nemůže poskytovat pohled mimo systém.

Je jasné, že najít dobrého kouče není snadné. Snad výše zmíněné parametry pomůžou při hledání supervizora pro vaši organizaci nebo kouče, pokud potřebujete sami prokonzultovat nějaké záležitosti. Dnešní doba přímo vybízí k tomu, abychom nenechávali pomoc sobě, až když ji budeme potřebovat, ale abychom byli připraveni do výzev, které nám dnešní svět, někdy bohužel, připravuje a nebyli jsme vyčerpaní, až přijdou.

V souvislosti s aktuální krizí společnosti a následném zatížení zdravotnictví, sociálních služeb a dalších pomáhajících profesí, jsme se rozhodli dávat všem, kdo jsou v pomáhajících profesích, nejenom pečujícíc personál o covid, konzultace zdarma. Jedná se o krok, kterým chceme ukázat, jak si vážíme jejich práce, která není zaviněná jejich vinou a na základě vlastní zkušenosti s covid, bychom byli rádi, kdyby toto gesto bylo bráno jako poděkování zejména těm, kdo se o covid pacienty starají. V současnosti provádíme konzultace zejména on-line, přes platformu zoom. Přesto stále nabízíme osobní setkání – v rouškách a s rozestupy v naší poradenské kanceláři na Hlinkách, protože víme, že v rámci terapeutického vztahy není možné osobní setkání nahradit.

Ve dnešním pojednání bych chtěl promluvit o rozdílu mezi supervizí a jinými druh „pomoci“. V první řadě si myslím, že člověk co má potřebuj sdílet svoje záležitosti (snažím se vyhýbat formulaci „problém“, myslím, že na každé situaci jakkoliv problémové jde najít něco, co nás může posunout, ačkoliv se to může zdát zpočátku jako pouze negativní situace) přichází pro pomoc. Za jakým člověkem přijde je velmi důležité, ale obecně je každá pomoc v první řadě vztah, ve druhé či možná až další rovině druh pomoci neboli profese. To, jestli člověk přijde za psychiatrem, psychologem, koučem, terapeutem nebo jakýmkoliv dalším odborníkem, který mu má pomoci, záleží spíše na našich zvyklostech a kulturálním kontextu. Pokud člověk slýchával, že problémy ve vztazích řeší terapeut, pokud se mu stane zádrhel ve vztahu, bude ho vyhledávat. Pokud slyšel, že problémy s duší léčí psycholog nebo psychiatr, půjde za tímto člověkem. Ze zkušenosti vím, že důležitější než za čím člověk jde, za jakou svou „představou“ pomoci, za jakou profesí, je to co si odnese ze setkání. Buď si odnese zážitek dobrého „vztahu“ s druhým člověkem nebo ne. Buď si odnese seznam psychofarmak, teorii vztahových záležitostí, školení jak vycházet s lidmi a může mu být nakrátko uleveno, nebo si může odnést zážitek ze setkání či setkávání, které ho bude formovat delší dobu. Pokud dostanu léky na svoje problémy s tím, že pan doktor si něco psal a na mě se ani nepodíval, může to pomoci, mluvíme zde ale o terapeutickém vztahu? Dle mého názoru nikoliv. Myslím, že každý kdo pomáhá, i lékař by měl v prvé řadě hledět na člověka jako celek, ne na to kde zrovna má deficit. Nechci v žádném případě zpochybňovat kvalifikaci a odbornost či užití psychofarmak, smyslem tohoto psaní je uvědomění, že moje představa toho, kde mi pomohou je často zabarvena tím, co jsem se naučil, slyšel, četl, co mi bylo vtloukáno do hlavy. Skutečná pomoc ve smyslu terapeutickém jde najít jedině ve vztahu, který dovede léčit, ve vztahu kde jsou si dva lidi rovni a přijímají se ve vzájemnosti, ne jako diagnoza či problém, ale jako člověk, co nyní potřebuje pomoci.

Jak si  předvánočním covidovém shonu najít čas na sebe a terapii? Nejjednodušším způsobem je moc o tom nepřemýšlet a když cítím potřebu něco udělat, raději než přemýšlet kdy to udělám je lepší to udělat hned. Jsem zastáncem krátké terapie zaměřené na řešení. Pokud mám potřebu něco řešit, doporučuji si najíš terapeuta a během krátké ale intenzivní doby s ním svůj problém vyřešit. Většina mých klientů obvykle přijde na 3-5 sezení. Pokud bychom se měli setkávat i nadále, je potřeba si vytvořit rámec spolupráce. Supervize jako forma spolupráce těží z nestrannosti. Po delším setkávání již supervizor ztrácí nadhled a „nevědoucí“ pohled, jelikož otázky mu už byly klientem zodpovězeny. Z tohoto pohledu nevěřím moc efektivitě supervize, kde je supervizor déle než 3 roky. Obdobně když za mnou chodí klienti na hodinu, tak i přesto, že se nejedná o interval roků, ale spíše měsíců, poznáme se a mám již vhled do jejich života. Efektivita práce klesá, resp. mění se do terapeutické roviny, která už dlouhodobá může být, ale o výsledcích dlouhých terapií mám své pochyby. Neříkám, že nemůžou fungovat, pouze preferuji krátké a intenzivní setkávání, jelikož se během takových sezeních vyřeší více věcí než během léta trvajících terapiích. Když klient ví, že se konec blíží, více na sobě pracuje. Když ví, že sezení můžou trvat roky, může si dávat načas s tím, aby na sobě pracoval.

Ve dnešním pojednání bych rád mluvil o důležitosti supervize pro mě, jako pro supervizora. Smyslem supervize je nadhled (super a visus – pohled nad, neboli nadhled). Pokud bychom sami chtěli nadhled pro druhé a nedostávali ho, mohli bychom si říkat dobří supervizoří? Dle mého názoru je vědomí toho, že supervizor, kterého si vyberu pro sebe jako soukromá osoba, nebo jako vedoucí, který chce supervizi pro svůj tým ve školství, zdravotnictví, sociální službě nebo kouče ve firemním prostředí, také prochází vlastní supervizí, je jedním z kritérií toho, že poskytuje dobrou službu. Myslím, že mít svého supervizora, nebo ideálně dva, je základem pro dobře odvedenou práci. Dělat něco, když sám bych si toho odpíral, nemůže nikdy dopadnout dobře, nebo aspoň ne tak dobře a kvalitně, jak by mohlo. Někdy se setkávám s tím, že cena supervize či koučování je dost vysoká. V ceně není jen naše odměna za práci, ale i to kolik peněz a času musíme věnovat sebevzdělávání, ať už je to četba terapeutické literatury, konference, přednášky nebo právě vlastní supervize. My jako supervizoři platíme stejnou cenu za vlastní supervizi jako naši klienti. Mně osobně supervize mé práce – pracuji s audiozáznamem, který pouštím svému supervizorovi a naslouchám jeho pohledu – nadhledu, pomáhá právě v tom uvědomění, jestli jsem ještě v nadhledu, nebo jestli už klientovi dávám pohled z jeho očí, pouze jeho pohledu. Není vždy snadné si to uvědomit a dobrý supervizor pomůže klientovi vidět svůj život z nadhledu, ale dobrý supervizor také uzná, že aby viděl svůj život a spolupráci s klientem z nadhledu, potřebuje sám být subjektem supervize. Být otevřen tomu, že jeho vidění světa a klienta není to jediné správné. Pochybovat o jednom pohledu a jedné pravdě je smyslem terapeutické supervizní práce.

V terapeutické práci s klienty zažívám každý den nové a nové příběhy. Někdy s nimi usínám, někdy s nimi vstávám, někdy se mě drží i více dnů. Přemýšlím a uvnitř hlavy žiju dál příběh, který jsme spolu s klientem rozpracovali a očekávám co nového se stane. Vždy se ale jedná o změnu v obsahu, nyní jsem zažil zajímavou zkušenost a to změnu ve formě. Kolegyně supervizorka mě požádala, jestli bych za ni nevzal skupinu dvou lidí. Přestože je mým hlavním zaměřením individuální konzultace, skupinových či týmových supervizí už jsem též hodně zažil, ale obvykle to byly skupiny deseti a více lidí. Jak pracovat ve dvou? Skupinová dynamika s množstvím lidí kolem pěti a více je odlišná než když jsme pouze ve trojici, ale stále je to více podobné skupině, než individuálnímu sezení. Samotného mě překvapilo, jak hladce může takové sezení probíhat – pokud aplikujme ozkoušené metody a techniky z větší skupiny na menší – a navíc více efektivně, díky malé skupině. Se dvěma klienty jsem s cítil skoro jako v individuální terapii, protože byl prostor na příběh každého z nich a zároveň ten druhý mohl dát ještě další pohled kromě toho, co jsem dával já. Musím říct, že býti překvapován je velkou součástí mé práce, ale je to překvapování, na které jsem připraven. Zejména na to, že výsledek sezení nikdy není takový, jak jsem si představoval, ale takový, jaký ho klient nakonec chce, což je ta lepší a správnější varianta. Pokud by dělal, co já si představuji, že je správné, žil bych jeho život za něj – a zároveň bych musel ale vzít za něj zodpovědnost, pokud by moje „rada“ nefungovala. Proto mě tolik fascinuje systemický přístup, není třeba radit, stačí důvěřovat, že nejlepším rádcem si bude každý člověk sám. Terapeuti dle systemiky by měli býti více či méně dobrými průvodci na cestě najít si klíč ke svému problému v sobě.