Na základě stále větší poptávky klientů po pomoci a podpoře při návratu do „normálního“ života jsme se rozhodli soustředit naše síly na potřeby klientů, které vyvstávájí a odkrývají se po roce pandemie. Setkáváme se zejména s potřebou nového utváření sociálních návyků po návratu z on-line prostoru, neschopností či bloky v komunikaci „na živo“, dále pak se změnami v rodinách v důsledku on-line výuky a návratu zpět do lavic. Časté téma, které klienti přináší je zaměření se na sebe, jelikož teď celý rok pracovali pro druhé. Toto se netýká pouze pomáhajících profesí ale takřka všech – rodičů, kteří byli učitelé svých dětí, pečovatelů dětí o staré rodiče či jiné lidi v nouzi a pak o všechny možné dobrovolníky, kteří věnovali svůj čas a energii ještě nad rámec pro úplně cizí lidí. Víme, že po roce kdy všichni mysleli více na druhé než na sebe je nyní čas, abyste zase dobili energii sami pro sebe a proto se Vám budeme maximálně věnovat ve vašich vlastních potřebách a záležitostech.
Rodinná a párová konzultace
Poskytujeme poradenství na principech systemické terapie – zajímáme se vždy o celkový kontext a „systém“ a všechny jeho jednotky, čili osoby, které se s klientem setkávají. Při rodinných sezeních preferujeme přítomnost všech, kterých se dotýká daná záležitost. Používáme prvky facilitace a díky citlivému přístupu docházíme výsledkům obvykle ve 3-5 sezeních – v závislosti na probíraném tématu. Pokud se nejedná o dlouhodobou terapeutickou spolupráci, zaměřujeme se v duchu našeho výcviku na krátkodobou terapii zaměřenou na řešení. Systemická terapie používá principy kongruence, pochopení a zaměření se na řešení, místo analýzy problému.
V párové konzultaci obvykle pracujeme ve střednědobém horizontu a důsledně vyžadujeme přítomnost obou partnerů. Považujeme za nezbytné, abychom jako supervizoři udrželi nadhled a na sezeních se zaměřujeme na odhlédnutí od problému, který klienty – pár přivedl k nám do poradny, ale soustředíme se na společné silné stránky a vždy vycházíme z motivace klientů, to je ústředním hnacím motorem úspěšné spolupráce.
Už máte svého supervizora?
S klienty často přicházím na to, že i když přijdou pouze na „preventivní“ návštěvu, protože jsou objednaní, vždy se objeví něco, co by stálo za to prokonzultovat. Přijde mi zajímavé, že institut soukromého supervizora není v Českém kontextu stále zakořeněn. Ve spojených státech má spousta lidí soukromého terapeuta nebo psychoanalytika, proč tady u nás není prevence a institut soukromého supervizora stále vnímána jako něco běžného, ne-li pozitivního, ale spíše jako zbytečnost nebo něco nedůvěryhodného. Vycházím s teze, že přijít se poradit je vždy rozumné, tím nikdy nic člověk nezkazí. Uvědomuji si dobře, že smyslem mé práce je, aby se klienti rozhoupali k akci, to je dobré a potřebné. Dodal bych také, že přijít se poradit, než nějaké rozhodnutí udělám je snad ještě důležitější. Tak často v sobě lidé něco dusí a nepřijdou to prokonzultovat s nezávislým odborníkem a zbytečně prodlužují dobu stresu a napětí.
Post covidová doba
Pomalu ale jistě se vracíme z on-line prostoru konzultací do terapeutického prostoru osobního setkávání a vnímáme kolik nánosů se nyní po „uvolnění“ ze člověka dostává. Vnímám jako zajímavé, že covid sám o sobě není téma do terapie jako takové, ale spíše to, že covid uspal záležitosti, které by klienti bez covidu do poradenství přinesli. Uplynulý rok na „bitevním poli“ přinesl mnohé zážitky s vlastní hranou schopností udržet se funkční i za velmi ostrých podmínek. Těší mě, že konzultace se obvykle odehrávají v duchu úlevy, naději a touze po novém začátku. Bohužel covid má i druhou stránku a tou je, že dlouho neřešené problémy jsou často již tak urputně zažrané v našich životech, že práce na vlastních obavách, selháních a strachu je mnohdy těžší než u klientů, kteří vzali zavděk i online koučinku a udržovali si i během covidu preventivní supervizní okénko toho, jak fungují, jak by měli a mohli fungovat lépe. Navrátivší se klienti po několikaměsíční či dokonce i roční pauze často vyžadují mnohem opatrnější našlapování a dostávání se pod kůži v rámci pomáhajícího rozhovoru. Dobrou zprávou je, že vnitřní spojení, které jsme dříve vybudovali, se nezapomíná a my můžeme navázat na dřívější spolupráci, což proces terapie značně podporuje. Nezřídka se ale také stává, že práce, na které jsme pracovali musela ustoupit do pozadí a přestože bezpečný prostor, který jsme klientům vytvořili stále zůstává, práce kterou na sobě člověk udělal nejenom často stagnovala, ale bohužel se díky absence pravidelných sezení do velké míry ztratila. Pro mě z toho je důležité poučení, že nic není ztraceno úplně a že nikdy není pozdě začít či pokračovat na sobě pracovat, respektive lepší přijít pozdě nežli později. Hlavní podmínkou úspěšné terapie je vždy vůle člověka vidět a jít kupředu a to se nám naštěstí i přes „ztracený“ rok daří a někde dokonce vidíme, jak lidé vychází z těžké zkušenosti posílení.
Je důležitější vnitřní nebo vnější uznání toho jak já to v životě mám?
V několika posledních konzultacích s klienty jsem se několikrát dostal k tématu toho, jestli je důležitější vnitřní (moje osobní) uznání a vnímání nebo vnímání sebe na základě toho, jak mě vnímají druzí. Často spokojenost lidí osciluje mezi těmito dvěma póly a odvíjí se od toho, čemu přikládají důležitost a následné vyladěnosti mezi jejich přáním, jak by měli být vnímáni a skutečnou realitou. Pokud stanovíme tezi, že důležitější je vnímání toho, co si o nás myslí (a řeknou) druzí, dostáváme se do nekonečné spirály přemýšlení o přemýšlení druhých. Pokud vnější uznání působí na naše (sebe)vnímání jako relevantní a sebehodnocení nás samých záleží na tom, jak nás hodnotí druzí, jsme odkázání a závislí na nekonečném plnění hodnot, kritérií a škatulek druhých, společnosti, šéfů, partnerů atp. Nikdy nebudeme mít jistotu, jelikož vše závisí na tom, jaké požadavky a nároky mají druzí. Přečetl jsem si nedávno článek o tom, že postarší muž si nechal před svatbou s mladou ženou vytetovat na hlavu vlasy, aby to vypadalo, že není plešatý. Zde se hezky ilustruje to, že vnímání druhých pro něj mohlo být důležitější než realita toho, jak to ve skutečnosti má. Nicméně pokud by zastával myšlenku toho, že jeho vnímání je závislé na tom, jak ho vnímají druzí, tak ho zdání vlasů na hlavě mohlo skutečně udělat šťastným (protože druzí by si to mysleli).
Pokud bude úspěch společnosti jako celku vykoupen neštěstím a odindividualizováním jednotlivce, k čemu jsme potom takovou „úžasnou společnost“ stvořili?
Pokud se podíváme na druhý způsob myšlení – sebehodnocení se odvíjí od toho, jak já sebe vnímám a jaké kritéria a hodnoty nastavím sobě, tak potom moje spokojenost záleží na mě. Asi nebude těžké uhodnout, že společnost nás tlačí do plnění kritérií toho, jak by to „mělo“ být a snaží se nás odradit od toho, abychom žili své životy podle našich kritérií, děje se tak v rodině, práci, během výchovy dětí atp. Jako lidé jsme obvykle naučení, že dávat přednost škatulkám společnosti, je důležitější než dávat přednost svým potřebám. Tato idea je do značné míry potřebná, kdybychom nepodřídili zájmy jednotlivců zájmům společnosti, právům a myšlenkám např. demokracii, potom bychom nikdy nedosáhli takového úspěchu našeho druhu, jakého jsme dosáhli. Na druhou stranu, pokud bude úspěch společnosti jako celku vykoupen neštěstím a odindividualizováním jednotlivce, k čemu jsme potom takovou „úžasnou společnost“ stvořili? Jen pro to aby byla? Jak píše Aldous Huxley v románu „Báječný nový svět“, přestože jsme vymýtili všechny nemoci a neduhy, nejsme šťastní, co když právo na to být nemocný a smutný je něco, co nevyhnutelně potřebujeme k tomu, abychom byli šťastní, když vyléčení všeho zlého našemu štěstí nepomohlo? V terapeutické práci s klienty se soustředíme na to, abychom našli spokojenost každého jednotlivce v tom, jak by to chtěl mít. Smyslem je to, abychom našli rovnováhu mezi potřebami společnosti a jednotlivce. Ne vždy je to úkol lehký, ale první krok je uvědomění si svých potřeb a následovat je tak, abychom nenarušili potřeby společnosti ve smyslu porušení práv druhých. Jak říká rčení: moje právo končí tam, kde začíná právo druhého. Háček je v tom, že moje potřeba jde upozaďovat dlouho a ten kdo to tak nedělá je často označen za sobeckého. Když se ale vrátím k tomu, pro koho společnost vytváříme, není to nakonec každý jednotlivec? Štěstí každého jednotlivce spočívá v tom, že ví, co chce a jde si za tím. Cestou spokojenosti jednotlivce i společnosti je najít balanc mezi tím, co mě dělá šťastným a tím aby mé štěstí druhého neomezovalo.
Existuje vnější nebo jen vnitřní motivace?
Přečetl jsem si v rámci vzdělávání knihu od Ivo Tomana „Motivace zvenčí je jako smrad…hned se vyvětrá“. Pointou knihy je, že lidi nejde namotivovat, pokud nemají vnitřní motivaci. CO tedy jde dělat, abychom druhé „změnily“? Z mého pohledu je to myšlenka velmi silná a sám z praxe a stovek odkoučovaných hodin se stovkami klientů mohu potvrdit, že motivovat zvenku nejde, je možné „pouze“ pomoci uspořádat podmínky klientova života tak, aby mu stálo na něčem pracovat, něco ve svém životě změnit. Smyslem terapeutické práce je pomoci klientovi vidět v jeho záměrech a touhách dostatečný stimul a smysl, aby mu stálo za to na nich pracovat. Pokud se neposouváme dále, ptám se klienta, jaká je moje úloha v jeho příběhu. Často se dozvídám to, že vlastně posun nechtějí, že je to spíš moje představa, co by se mělo v životě klienta dít. Dozvídám se, že potřebují chvíli postát na místě v bezpečném prostoru a popřemýšlet. Systemika je krásná v tom, že se vždy doptává klienta, co by se nyní mělo dít, namísto toho, aby terapeut přemýšlel, jaké intervence ve svém životě klient chce. Zažil jsem nedáváno hezkou skupinovou supervizi, kde jsme měli momenty nepochopení a zlomovým okamžikem, kdy se spolupráce pohnula dále bylo, když jsem udělal skupině dostatečný prostor k tomu, aby si řekli „co vlastně ode mě chtějí?“. Výsledkem bylo, že potřebují větší zaměření na práci a vynechání úvodního tradičního kolečka, kde zjišťujeme, jak se kdo má. Ve chvíli, kdy skupina viděla, že se nedržím striktně způsobu práce, na který jsem zvyklý a který mi funguje, ale že respektuji, že oni ví více, než já co potřebují k životu, tak jsme byli schopni posunout se dál a nabrat nový dech a energii do dalšího směřování spolupráce.
Jak důležitá je realita kolem nás?
Přečetl jsem si zajímavý článek od profesora Jana Raka (odkaz pod článkem), který hezky potvrzuje ideu radikálního konstruktivismu, se kterou pracuji v supervizní práci jako s jedním ze základních principů systemické terapie. Jednoduše řečeno se jedná o to, že myšlenkami si tvoříme realitu. Neexistuje nic jako „objektivní realita“. To co se děje je jedna věc, jestli existuje něco kolem nás nebo jsou vše jen naše vjemy ponechme filozofickým debatám. Důležitější než to co se děje kolem nás, i kdybychom zastávali myšlenku extrémního solipsismu, tak zásadní vskutku je to, jak naložíme s tím, co se nám stane, ne to co se nám stane. Profesor Rak potvrzuje, že to na co zaměříme naši pozornost, tím se také staneme. Jde to to, že konzultacemi s klienty se snažím pracovat na jejich vnímání světa kolem, ne na změně věcí ve skutečném světě – tyto změny často přicházejí až jakoby vedlejší produkt.
Zásadní vskutku je to, jak naložíme s tím, co se nám stane, ne to co se nám stane.
Napřed je třeba vytvořit podmínky systému našeho života takové, abychom byli schopni vnímat jinak, a následně jsme také schopni konat jinak. Jedno nejde bez druhého a první předchází druhé. Jsem také zastáncem terapie prožitku, myslím, že po hodině sezení by každý člověk, co od nás z kanceláře odchází, měl zakusit pocit, jaké to bude, až bude jiný, ne jaké by to mohlo být až jednou někdy. Jak říká Eckhart Tolle a mnozí jiní budhističtí učitelé: neexistuje jiný okamžik než teď. Nikdy nenechám odejít nikoho, pokud sám nezažil posun kupředu. Proto též zastávám principy supervize a koučování zaměřené na řešení. Na systemice je krásné, že klient si s naším vedením dovede pomoci sám, tudíž strůjcem posunu je on sám, na terapeutovi je, aby vytvořil podmínky, krok ke změně ale musí udělat každý sám, v tom nikdy zodpovědnost nepřebíráme a to je také důvod, proč si stojím za tím, že vždy za hodinu sezení jsem s klientem udělat alespoň minimální, ale vždy vnímatelný, prožitý krok kupředu a nejkrásnější je, že hybatelem změn je klient sám. Tím se nezbavuji odpovědnosti za posun v jeho životě, ale jsem si vědom, že skutečnou roli hraje klient, ne já.
https://www.svetzeny.cz/zajimavosti/profesor-kvantove-fyziky-jan-rak-veci-v-zivote-se-nedeji-nahodou-svou-realitu-si
Supervizoři s důvěrou… a nyní i certifikátem
Vážení klienti,
po více jak dvou letech studia se nám již podařilo ukončit komplexní vzdělávací výcvik v Psychoterapeutickém institutu Hermes. Dva roky pod důsledným vedením Mudr. Františka Matušky bylo často nelehkým, ale vždy podnětným. Certifikáty si odnášíme s pocitem dobře odvedené práce a slušně započaté kariéry. Děkujeme všem, kteří v nás vložili důvěru a umožnili nám použít kasuistiky k průběžným hodnocením naší práce a také k závěrečným zkouškám. Neuskutečně nás těší vaše podpora a jsme rádi, že od nyní už můžeme pracovat nejen jako supervizoři s důvěrou klientů, ale také s oficiálním potvrzením a zařezením do seznamu certifikovaných koučů dle přísných nároků Evropské organizace pro supervizi (ANSE).
Odpovědi klientů na závěrečnou otázku: K čemu Vám bylo dnešní setkání užitečné?
Prohlížel jsem si záznamy klientů a přišlo mi zajímavé udělat výtah odpovědí na otázku, kterou kladu vždy na konci sezení. Musím říct, žě tyto odpovědi potěšily.
Dnes odcházím v rozpoložení blízké tomu, které bylo na začátku mých problémů. Konečně zase vidím cestu kupředu. Nevím jak to, ale dřív to nešlo. Nyní po skoro půl roku docházení to jde.
Nečekala jsem takovouhle supervizi, přestože na manažerské pozici jsem zažila několik sezení s nadřízenými v tomto způsobu, nikdy jsem nezažila takové bezpodmínečné přijetí jako od Vás. Právě díky tomu, že se neznáme, jste mi dal pohled na můj život, jaký jsem potřebovala.
Nevím k čemu je chodit na terapie, nemyslím si, že bych si nedovedl pomoci sám, ale je pravda, že naslouchání, které očividně není jednoduché a samozřejmé, protože takové jaké zde jsem jinde nezažil, má také svůj léčebný účinek. Možná bych někdy přišel i znovu.
Terapie pro mě byla slovo spojené s nemocí, s neschopností, něco za co by se člověk měl stydět. Ale vidím, že moje přemýšlení bylo zkreslené. Není nic důležitějšího než pohlédnout sám sobě do tváře. Pokud má problém s autem, jede do servisu, když má trápení na duši, jde si popovídat za odborníkem, takhle normální to je a je škoda, že v naší společnosti se to bere jako hanba.
Nenapadlo by mě, že dnešní odpoledne můžu strávit tak vydatným hovorem. Nebylo mi příjemné dozvídat se o sobě tolik věcí, které jsem tak dlouho dusil, ale aby se člověk zbavil bolesti, musí někdy vydržet i bolest další. Říct to, co jsem potřeboval ze sebe dostat nebylo snadné, ale vaše otázky mě navedly k tomu, aby to bylo to krátké utrpení co nejkratší a nejefektivnější. Už rozumím tomu „na řešení zaměřenému“ přístupu, který razíte!
Děkuji, že jste nás vyslechl, nestalo se mi, že bych ve skupině někdy byla schopna mluvit o takových niterných věcech, o kterých se někdy sama bojím i přemýšlet. Díky, že jste mi pomohl nést tíhu mých myšlenek, které jsem nyní mohla na chvíli sdílet s vámi a skupinou.
Čím jste mi pomohl? Nevím jak to, ale tím, že jste cizí tak to co mi říkáte vnímám jinak než od lidí co mě znají. Škoda, že jsem neobjevila sílu terapie dříve, nyní vidím, že pravidelné sezení dokáže skutečně pomoc. Nejen ticho ale i dobře zvolená zvolená slova léčí, díky za přijetí a pomoc vlídným slovem.
Tím, že mě neznáte, můžete vycházet jen z toho, co říkám a tím pádem mi dáváte nezaujatý pohled na můj život, takový co mi nikdo kdo mě zná, dát nemůže. Vidíte mě tak, jak já vidím sebe, ne tak jak mě někdo známý vidí skrz svoji optiku toho, jak mě zná. Je to na jiné než s kamarády. Co mi říkáte vnímám více na úrovni, více o tom přemýšlím. Je pro mě těžké bavit se o něčem tak závažném s někým cizím, ale na druhou stranu nikdy jsem se svým problémem nepohnula jako nyní s Vámi.
K čemu by bylo dnešní sezení? Řekl bych, že k tomu, abych v náročném nemocničním prostředí a provozu měl možnost zastavit se a podívat se na svůj život i z jiného pohledu než jen z pohledu metodiky a vedení práce. Tím, že mě nedáváte rady a pokyny co dělat mě držíte v tom, abych si sám našel ve svém životě to, co mě nejlépe pomáhá. Díky za důvěru, že nepotřebuji rady, ale že si poradím nejlépe sám.
Vaše otázky mi vytvořili ambivalentní pocit. Na jednu stranu jsem se cítila v bezpečném prostoru, ale zároveň jsem cítila vaši tendenci mě z něj dostávat, abych se dostala ze svého trápení. Děkuji za citlivé vedení z mé komfortní zóny a zároveň za vytvoření terapeutického prostoru, kde se nebojím z bezpečí vystoupit a svůj problém překročit a jít dál. Díky.
Díky za možnost pobavit se o svých záležitostech v důvěrném, bezpečném a naslouchajícím prostoru, kde nemám pocit, že bych někoho zatěžoval
Naučil jsem se více pochopit svoje cholerické stavy a jejich zvládání.
Necítil jsem se jako u psychologa a přesto výsledek sezení měl stejný efekt. Myslel jsem si, že potřebuji terapii, ale supervizor mi pomohl ještě dřív, než bych si terapii vyhledal.
Poprvé se mi stalo, že jsem jako introvertka dovedla mluvit bez zábran a pocitu, že mě bude někdo hodnoti. Díky za to!
Přišla jsem ke kouči něco se naučit a poradit se o svých studiích. Radu jsem nedostala, ale odešla jsem s tím, jak si poradit si, či na koho se obrátit. To jsem vlastně potřebovala spíš.
Poukázky na individuální supervizi
Vážení klienti,
abychom vyšli vstříc všem, kteří již současnou situaci nezvládáte, nebo máte ve svém okolí blízké, kteří by potřebovali prokonzultovat své záležitosti, nabízíme vám poukázky, které můžete využít jako dar pro své blízké. Tento krok považujeme za důležitý zejména pro zdravotníky a lidi v přímé péči, které se pandemická situace dotýká nejvíce a bez kterých se tato nadmíru náročná situace neobejde. Stále poskytujeme vám všem, kteří se staráte o druhé ve zdravotnických provozech konzultaci za poloviční cenu – 350 Kč/60 minut individuální konzultace. Vyplněnou poukázku vám zašleme po uhrazení částky na účet: 2204055395/6210.
Přejeme hodně sil a těšíme se na setkávání
