Postřehy z praxe

Ujel mi autobus!

Publikováno od autora: admin

Dneska bych se rád zamyslel nad tím, jak pouhé vyjádření může změnit to, co se skutečně děje a jak to vnímáme. Například název dnešního článku odkazuje k tomu, že se stalo něco, co jsem nemohl ovlivnit, že někdo druhý je vinný za to, že jsem nedošel včas. Položme si ruku na srdce a řekněme si jak často si stěžujeme, že nám nezvonil budík, byla zácpa na dálnici, vlak měl zpoždění atakdále. Tímto způsobem myšlení a vyjadřování odnímáme odpovědnost za to, co se nám děje od nás a přikládáme jim okolnostem. Samozřejmě někdy se stane, že jsou věci, které neovlivníme, nicméně mi přijde velmi zásadní, abychom se vždy zaměřovali na to, co ovlivnitelné je, protože to je to jediné, kde má cenu se snažit. Podobně když přijde člověk s tím, že „má problém“. Co to znamená? Je to nějaká vlastnost, je to něco co je změnitelné nebo dané? Neexistuje žádná realita, která by věci v našem životě dělala konstantami nebo naopak proměnnými, které můžeme ovlivnit. Jediné co „mění“ je naše mysl. Pokud svaluji vinu na všechny kolem sebe za příkoří, které se mi děje, nikdy se nezačnu snažit na sobě pracovat, protože já nejsem viník. Dokud si neuvědomím a neudělám změnu v hlavě, tak se budu vždy motat v bludném kruhu toho, že „mám problém“ a že je to dané. Prvním nejmenším krokem, který pomáhá k cestě ke změně myšlení a tudíž i posléze konání, je začít o sobě přemýšlet jinak.

Zásadní je to, kam zaměříme pozornost, protože tam to roste

Jsem ten kdo má věci v rukou, může je ovlivnit, nebo jsem ten, který je ovládán? Jak mi to zní, když to vyslovím nahlas? A co bych potřeboval k tomu, abych vyřčenému i věřil a tudíž se i toto projevilo ve světě? Důležité je vědět, že systemická terapie jako jedna z postmoderních filozofií postuluje, že neexistují žádné „velké příběhy a pravdy“, které by nám dávaly jasnou odpověď, jak se věci mají. Zásadní je to, kam zaměříme pozornost, protože tam to roste, tam se to mění a tam můžeme vytvářet pravdu, ne ji objevovat jako nějakou danost, která je neměnná.

Postřehy z praxe

Máme čas?

Publikováno od autora: admin

V dnešním příspěvku bych se rád zamyslel nad tématem času a spěchu. Žijeme ve zrychlené době, vyžaduje se od nás rychlost a flexibilita a také my následně vyžadujeme to stejné od lidí kolem nás a tím často vytváříme stres a nehezké vztahy. Nedávno jsem čekal na autobus a člověku přede mnou nešlo zaplatit kartou u řidiče. První co mě napadlo, že pokud bude takových lidí více, nedojedu do práce včas. Naštěstí se mi podařilo zastavit se a zreflektovat to, co se ve mně odehrávalo. Představa toho, co neschvaluji – všichni by měli spěchat. Kromě práce klinického supervizora pracuji dlouhá léta s lidmi s mentálním postižením a práce pro tyto lidi vyžaduji velkou dávku trpělivost a čekání je pro mě součást práce, protože běžné věci těmto lidem trvají déle než lidem „běžným“. Uvědomil jsem si, že kdybychom se za každou cenu nesnažili spěchat a stihnout toho co nejvíce, zbavili bychom se spousty stresu a vnímali bychom mnohem více co se kolem nás děje – všímavost je dnes jeden z hlavních trendů v relaxačních technikách. Říká se, že ten kdo si všímá věcí, kolem kterých chodí, žije dva životy. Je pravdou, že jedna věc je vidět co se kolem mě děje a druhá je vnímat to. Ve chvíli kdy vnímám svět kolem sebe a také co se děje uvnitř mě (sebereflexe), mám mnohem lepší možnosti jak se rozhodovat, protože vnímám více informací a tudíž mám širší pole působnosti při rozhodování.

Říká se, že ten kdo si všímá věcí kolem kterých chodí, žije dva životy.

Co vlastně znamená, když slyšíme, že někdo nemá čas? Tento výrok je principálně iracionální, protože čas je jedna z mála spravedlivých věcí pro všechny lidi na světě. Důležité je co s ním uděláme, jak naplníme prostor našeho života, čas sám o sobě nic neznamená, neexistuje, nejde ho vnímat, nejde ho mít. Rozhodnutí mít či nemít čas je rozhodnutí čemu říct ano a čemu říct ne. Ve chvíli kdy si někdo myslí, že nemá čas, tak tím říká, že se mu nedaří, neumí nebo nechce dávat svému životu preference v tom, co dělat a tedy, že ho nemá pevně v rukou. To je podstatou supervize, pomáhat lidem, aby si okolnosti svého života nastavili tak, že život budou mít v rukou více, než když přišli na konzultaci. Prvním krokem k uvědomění si času a sebe sama je zastavení se, které často člověk zažije po velmi dlouhé době, když přijde na konzultaci, kde „má čas“ na sebe sama. Paradoxně je často pro lidi těžké tento čas využít, tak jak by bylo třeba. Člověk co dlouho sobě čas nevěnoval, se napřed potřebuje naučit čas a pozornost sobě samému dávat. S takovými klienti obvykle napřed nacvičujeme relaxační techniky, než se pustíme do reflexe samotné. Mám za to, že předpokladem každé dobré intervence je to, že si na sebe čas uděláme, i kdyby nás to mělo času stát více, než jsme původně zamýšleli, protože naučit se s časem hospodařit znamená, že ačkoliv ho nyní „ztratíme“ v budoucnu budeme mnohem schopnější uvědomovat si, do čeho čas investovat a do čeho ne.

Postřehy z praxe

Ovládáme svoje emoce nebo je to naopak?

Publikováno od autora: admin

Shodou okolností jsem se v poslední době setkal s několika lidmi, se kterými jsme konzultovali ohledně toho, že jsou ovládání emocemi a nedovedou se rozhodovat racionálně. Pracovali jsme na tom, jak se posunout od toho kdo je ovládán tělem k novému já, které je schopno ovládat své tělo a rozhodovat za sebe. Pro mě je argument „nejde to, neumím to“ pouze konstrukt, který říká, že buď nejsem dostatečně motivovaný, abych chtěl se to naučit, pokud to zatím neumím, a nebo to nejde mně samotnému, ale věřím, že pokud se naskytnou podmínky, tak to půjde. To je úkolem supervizora, pomoci člověku postavit okolnosti jeho života tak, aby viděl smysl k tomu začít o sobě smýšlet a posléze konat jinak.

Z praktického pohledu jsme s klientkou, která si stěžovala na negativní myšlenky, pracovali v následující rovině: 1 – pokud přijde negativní emoce, pouze ji pozorujme, přijme, že je a nic dalšího. 2 – označme ji racionálně jako myšlenku, kterou v hlavě nechceme, protože mozek nemá rád nerozhodnost, potřebuje mít jasno v tom, co je dobré – co prospívá a co je zlé. Podobně jako v pohádkách, potřebujeme znát hrdinu i padoucha. 3 – myšlenku, kterou nechceme, necháme přijít, protože z nějakého důvodu ji náš mozek potřebuje, ale dáme určitý čas tomu, jak dlouho se s ní budeme zabývat. Můžou to být sekundy nebo minuty, ale potom skončíme a věnujeme se myšlence jiné. Důležité je paradoxně udržet čas, donutit se setrvat s negativní myšlenkou, i kdybychom už cítili, že nás myšlenka opouští, protože nikdo není rád do ničeho nucen, ani naše mysl ne a proto si to napříště mozek „rozmyslí“. 4 – největší výzvou je začít o sobě smýšlet jinak. Ne jako ten, kdo je v zajetí své myšlenky, ale jako ten kdo sice neovlivní, že myšlenka přijde, ale může ovlivnit, jestli se bude cítit v zajetí nebo ne, tuto volbu už máme.

Slovy Shakespeara: „rozum kormidluje vůli naši“

Dalším klientem, který řešil podobné téma, byl člověk, který se nemohl smířit s tím, že po svatbě už bude mít jen jednu ženu a nikdy nebude moci dobývat jiné. Tento člověk bojoval s touhou dokázat si, že má na to, aby získal jinou ženu a tím potvrdil svou hodnotu. V tomto případě pomohla tzv. kognitivní kontrola, uvědomění, že myšlenky, které ke mně přicházejí, nejsou spjaty s mou budoucností, s tím jak to bude. Čím delší čas uplyne mezi myšlenkou, která nás napadne, a naší akcí, tím je obvykle rozhodnutí zralejší. S klientem jsem došli k tomu, že při každé touze dokázat si „mužskost“ se zastaví, zeptá se, jestli to co hodlá udělat směřuje k tomu, co mu v životě přináší šťastnost nebo je to jen chvilková touha, která přijde, ale zase odejde. Přestože lidské touhy  a vášně mohou velmi silné a hluboké, vždy máme volbu rozhodnout se pro to následovat tělo a nebo své lidské ideály. Slovy Shakespeara: „rozum kormidluje vůli naši“. Uvědomění si, že touhy těla, respektive podlehnutí jim, není to, proč jsem na světě a ani to nepřispívá k tomu, aby mi na světě bylo lépe, mu pomohlo k tomu přijmout svoje touhy a hlavně k tomu, že si uvědomil, co vlastně v životě chce, udělal mozku jasno v tom, pro co se rozhodl a při dalším vpádu myšlenek už neměl důvod být znepokojen, protože věděl, jak se rozhodne.

Postřehy z praxe

Lidi dělají chyby, cestou není se tomu vyhnout, ale naučit se s tím žít

Publikováno od autora: admin

Vybavuji si jednu píseň od skupiny Cimbal Classic, kterou jsem kdysi slyšel, kde se zpívá něco ve smyslu: Lidi dělají chyby, to se mi na lidech líbí. V dnešní době, kdy se více a více mluví o automatizaci a nahrazování lidí roboty bychom se měli zaměřit na vlastnosti, které roboti mít (zatím?) nemůžou mít. Roboti lidi brzy nahradí v odvětvích, kde je zapotřebí velká výpočetní síla a práce s daty a v profesích, kde se jedná o logické jasně dané uvažování a pevně daná pravidla (například řidiči). Z mého pohledu je právě ona chybovost (resp. nevypočítatelnost) to, co roboti, kteří můžou fungovat jen v tom, co je vypočitatelné na základě algoritmu, nikdy nemůžou dosáhnout právě z principu neuchopitelnosti vzorečkem.

Pokud bychom to přerámcovali a snažili se to vidět z pohledu výhod, v chybovosti je určité kouzlo.

Často si klienti stěžují, že je pro ně těžké vycházet s lidmi, protože jsou nevypočitatelní a že by bylo mnohem lepší, kdyby místo „pocitu“, že je něco špatně s druhým člověkem dostali zprávu jako když se zasekne počítač a vyskočí tabulka „error“. Pokud bychom to přerámcovali a snažili se to vidět z pohledu výhod, v chybovosti je určité kouzlo. Když jsem s klienty na konzultacích, je ona nevypočítatelnost, až mysterióznost terapeutického procesu něco, co mě strašně vábí. Nepředvídatelnost toho, kam se dostaneme má pro mě magický vliv. Vytvoření prostoru s člověkem, navázání se na neuchopitelné ve druhém je to, co mě dává smysl v práci i v bytí obecně. Myslím, že kdybych byl na terapii s robotem, tak bych sice dostal radu na základě milionu zkušeností, které by byly nahrány do paměti robota, ale nikdy bych nedostal lidskost. Dle mého názoru je právě lidskost, která je spjatá s chybováním a s naším učením s chybami svými i druhých fungovat to co nikdy roboty nahrazeno nebude. Možná budou robotičtí pečovatelé, kteří si budou povídat s důchodci v domovech na základě toho, co má rád klient, ale pokud se s druhým člověkem nikdy nedostanu do hloubky vztahu, ke kterému neodmyslitelně patří i vidět své chyby a také do značné míry chyby terapeuta, bude to jako terapie stačit?

Postřehy z praxe

Vím, že nic nevím?

Publikováno od autora: admin

Sokrates učinil tuto propozici již v dávnověku, ale já bych k ní nyní připojil otazník. Jsem si vědom své nevědomosti? K Sokratovu výroku bych dodal opačný výrok i s varováním: „Střež se těch, kteří neví, že neví. Myslím si, že nebezpečnější jsou ti, kteří neví, že neví, protože si myslí, že ví. Dotýkám se teď zejména zastánců všech možných – ismů a ideologií. Jak říká profesor Harari, rozdíl mezi náboženstvím a vírou je v tom, že víra klade otázky, na které si musíme hledat odpověď jako individualita (a tím pádem přebírat odpovědnost) kdežto náboženství dává odpovědi, aniž by nechávalo na jednotlivci, aby si je našel sám.

Žádné rozhodnutí není úplně správné ani úplně špatné. V tom tkví krása lidské jedinečnosti.

Na druhou stranu, nechci působit jako ten, kdo všechno relativizuje. Je dobré  vědět, že něco vím, Sokratův výrok je extrémní sám o sobě a myslím, že se spíše jedná o nadnesenost v tom smyslu, abychom si byli vždy vědomi toho, že není možné znát všechno a všechny důsledky, i nepřímé, našeho rozhodnutí. Krásné na lidském rozhodování je to, že můžeme vycházet jen z toho, co víme teď a tudíž se nemusíme bát, že naše rozhodnutí (pokud se jedná o následky rozhodnutí jen pro nás jako jednotlivce) nám bude vyčítáno, když nové poznatky vyjdou na povrch. Při konzultacích se s klienty často zaměřujeme na to, co by chtěli a jaké to bude mít následky. Pečlivě zvažujeme pro a proti a nakonec se klient musí pro něco rozhodnout. Žádné rozhodnutí není úplně správné ani úplně špatné. V tom tkví krása lidské jedinečnosti – na jednu problematiku je nespočet názorů a žádný není špatný nebo úplně dobrý (pokud to tak někdo vnímá, pak je zastáncem ideologie), protože nic není černobílé. Každý jednotlivec má možnost zvolit si svůj příběh, to čemu bude věřit a jediné co by mělo bránit uskutečňování naší cesty je setkání s druhým člověkem. Jak říká filozofka Anna Hogenová, člověk je jen dialog. V dialogu (a interakci) s druhým člověkem bychom měli mít na paměti, že nikdy nesmíme ublížit a neměli bychom (pokud možno) obtěžovat druhého. To je příběh, který zastávám, ale není to žádná objektivní pravda, protože se snažím být vědom i mých představ a tužeb, jak by věci a svět kolem měl vypadat. Pokud se budeme pohybovat v mantinelech svobody tak jako každý potřebuje a zároveň nebudeme narušovat mantinely druhých, pokud si budeme vědomi toho, že něco víme, ale nikdy všechno, pokud k sobě budeme přistupovat k respekteem k různým zvláštnostem, který každý máme a třeba sami nechápeme (natož druzí), pokud si uvědomíme, že nenávist k druhým často plynu z nepochopení nebo závisti a průběžně reflektujeme, jestli to chceme dělat, potom si myslím, že můžeme být jisti, že cesta společnosti k udržení a zlepšování spolupráce a komunikace bude vždy otevřena.

Postřehy z praxe

Proč se bojíme změny?

Publikováno od autora: admin

Původně jsem chtěl článek nazvat „proč se bojíme smrti“, ale smysl bude podobný. Smrt je totiž také změna. Paradox strachu ze smrti vnímám následovně – ve chvíli kdy člověk ví, že všechny aktivity, co by mohl dělat, už dělat nemůže, protože je například upoután na lůžko, pak je jasné, že lituje toho, co se mu děje – je si toho vědom. Ve chvíli kdy je člověk mrtev, nemůže ničeho litovat, protože nemá vědomí, v tom případě není důvod se smrti bát. Mluvím o této záležitosti čistě z pohledu vědomí jednotlivce, samozřejmě, že v konečném důsledku si člověk může říct, že bude chybět druhým, to ho pochopitelně trápit může, ale jen do chvíle než zemře, potom už ne, tudíž argument, že nechci umřít, protože nebudu moci dělat věci, co mě baví nebo vídat lidi, které mám rád, je irelevantní.

Použil bych ještě druhé přirovnání, a to k filmu matrix. V jednom rozhovoru si člen posádky domlouvá, že výměnou za zradu kapitána dostane nový život, bude připojen do matrixu a nic si nebude pamatovat – bude mu nahrán ráj na zemi. Podobně jako se smrtí, ve chvíli, kdy starý život skončí (je zapomenut) a nový začne a nic mě nepojí s tím starým, tak mi nemůže záležet na tom, že by mi ten starý život (nebo život jako takový, pokud se bavíme o smrti) chyběl. V tom případě, ani kdyby zrádce z filmu nedostal nový život výměnou za zradu, ale v uspání mu místo nahrání nového života nedali nic, nechali ho umřít, tak mu to s trochou sarkasmu může být jedno – jestli zemře, nebo dostane nový, slibovaný život, protože o tom nebude jako mrtvý vědět.

Mluvím o tom, že smysl bytí jde tedy na základě vyřečeného vnímat reálně pouze ve chvíli, kdy máme vědomí o všem, co děláme. Smyslem supervizních setkání je poukazovat a „uvědomovat“ – dávat do vědomí to, co se nám děje. Směřovat k tomu, co by člověk chtěl, to co ho dělá šťastným – ne štěstí, ale šťastnost. Cestou ke šťastnosti je dle mého názor vědomá volba toho, co člověk dělat chce. Daniel Goleman např. zde (https://www.youtube.com/watch?v=HTfYv3IEOqM) mluví ve svých přednáškách o tzv. kognitivní kontrole. Jde o to, že ve chvíli, kdy máme na výběr z těžkého, ale smysluplnějšího, nebo lehkého, příjemného, ale méně smysluplného, tak pokud si zvolíme to „nepřirozené“, to co je těžké, tak se nám to v budoucnu oplatí.

Cestou ke šťastnosti je dle mého názoru vědomá volba toho, co člověk dělat chce.

Připomíná také pokus na dětech, které dostaly za úkol vybrat si, jestli sní jeden bonbon hned, nebo vydrží na něj soustředěně koukat po určitou dobu a pokud to vydrží, dostanou bonbony dva. Po letech se tito figuranti podrobili zkoumání a zjistilo se, že ti, co vydrželi a ovládli se (ti se silnou kognitivní kontrolou), tak byli v životě úspěšnější než ti, kteří dávali přednost rychlému potěšení. Goleman také říká, že dospělost (resp. zralost) se pozná v délce času mezi počitkem a reakcí. Ten kdo reaguje na věci kolem sebe hned (první skupina „požitkářů“), tak dávají přednost svým primitivnějším pudům a nejsou schopni vytrvat a tedy počkat si. Ne nadarmo se říká, že trpělivost růže přináší. Ti, kteří si raději počkali, sebezapřeli se, tak získali potom více, nejen bonbonů, ale i v životě. Líbí se mi, že i tento „soft skill“, jde nějakým způsobem měřit – čím delší prodleva, čím větší prostor volním potřebám, které jsou ale vědomě vydefinované (vůle nás neovládá, ale my si naše volní potřeby zvědomíme a máme možnost volby) tak tím zralejší rozhodnut. Čím lépe se před každým rozhodnutím rozmyslím, tím více získáme. Podobně jako konzultace se supervizorem, přijít se poradit, tím může člověk jedině získat, nikdy nemůže ztratit, vždycky získá to, že si rozšíří obzory působnosti ve svém životě, dozví se něco o sobě a každou konzultací dělá člověk více a více vědomí rozhodnutí toho, kam chce v životě směřovat.

Postřehy z praxe

Je to skutečné nebo je to „jen“ v mé hlavě?

Publikováno od autora: admin

Ti, kdo viděli závěrečnou pasáž z posledního filmu Harry Potter, kde se hlavní protagonista potká ve snu se zemřelých profesorem Brumbálem ví, že odpověď Brumbála byla: „Proč by to nemělo být skutečné, pokud je to jen v tvé hlavě?“. Musím říct, že se naprosto ztotožňuji s myšlenkovým pochodem moudrého starého kouzelníka. Skutečné je to co k nám vchází, co vnímáme, co má vliv na náš život. Otázka jestli je realita reálná, nebo jestli vnímáme jen vjemy, které v nás reality vytváří je záležitost, o které se filozofové přou tisíce let. Je to otázka mezi solipsismem (představou, že existuji jen já a vše kolem je fikce) a objektivismem (víra, že všechno je poznatelné a skutečné nezávisle na našem poznání – naše vnímání věcí je irelevantní). Systemická terapie pracuje s myšlenkovými mapami, nezaměřuje se na objektivismus jako takový. Mohli bychom se donekonečna přít o tom, jestli červená barva, tak jak já ji vnímám je v očích druhého opravdu červená a ne zelená a nikdy by nebyl nikdo, kdo nás rozsoudí, proto nepovažuji objektivismus, ale ani otázku, jestli je svět objektivistický, nebo subjektivně vnímaný za relevantní a smysluplnou.

Jaký je rozdíl v tom, jestli uvěřím v hlavě něčemu, nebo jestli mám „důkaz“, že to něco skutečně existuje mimo realitu? Praktický případ může být například beletrie. Víme dobře, že není skutečná, ale nevadí nám to v prožívání „reality“ jako takové. Stejně tak pohádky. Nejde o to, že nejsou skutečné, předávají mytologii a ideály, rozdíly mezi dobrem a zlem, předávají příběhy naší populace a kultury. Podobně jako lidská práva nebo demokracie, tyto myšlenky nejsou něco daného objektivně, ale něco čemu uvěříme, na čem se shodneme. Moc pěkně o těchto záležitostech mluví izraelský profesor historie Yuval Noah Harari, jehož knihy a přednášky vřele doporučuji. Cestou systemické práce je představit si cíl, kterého chci dosáhnout. Kdybychom nepoužívali imaginaci, nikdy bychom, jako lidstvo nedospělo k tomu, k čemu jsme dospěli, to je to co nás dělí od zvířat. Při práci s klienty vidím jako nejzásadnější právě onu schopnost imaginace – čím lépe je klient schopen představit si výsledek a to co mu přinese, tak i přes to, že to je jen v hlavě, jeho síly se zmobilizují a při dostatečně dobře vydefinovaném (a představeném) cíli je také schopen touto novou realitou žít a později ji i „objektivně“ vnímat, až se z hlavy začne projevovat i ve věcech kolem něj.

Postřehy z praxe

Jde žít v hlavě jinak než ve skutečnosti?

Publikováno od autora: admin

Shlédl jsem film „Život je krásný“, který vyprávěl o židovském otci a synu, kteří se během války dostali do koncentračního tábora. Pro dítě byl kontext věznice nepochopitelný a otec vyhodnotil, že aby se syn nezbláznil a aby zvýšil šanci na přežití, přesvědčí syna, že vše je jen hra a že chování dozorců vůči nim je z důvodu soutěživosti, protože hlavní cenou je tank, ten si totiž syn přeje. Otázku kterou si kladu je, kdo žil více „mimo“ realitu, otec nebo syn? Syn, ačkoliv byl podezřívavý vůči otcovým snahám v globálu uvěřil, že to co se děje, ačkoliv často nepříjemné nebo bolestivé a strachuplné je skutečně jenom hra a že ve „skutečnosti“ jsou všichni lidé hodní a až hra skončí tak se budou přátelit.  Otec na druhou stranu znal kontext, věděl, že odejít, ačkoliv si to syn někdy přál, prostě nejde a že je dost pravděpodobné, že nepřežijí. Syn realitě věřil a nevěděl, že taková není a otec se jí snažil věřit, ale věděl, že taková není. Tento moment je to s čím pracujeme na supervizních sezeních. Jde o to, vytvořit si v hlavě představu toho, jak bychom chtěli žít a uvěřit jí. To, že ve „skutečnosti“ jsou věci často jiné, než si přejeme, nemusí být bráno jako něco objektivně vadícího našemu štěstí. Skutečně dobré psychologické a terapeutické intervence totiž nemění to, co a jak se věcí dějí, ale to jak my na ně reagujeme, mění naše očekávání. Pokud vím, že člověk, se kterým jednám je např. mentálně postižený nebo má nižší IQ, bylo by hloupé být naštvaný, protože mi nerozumí, nebo není schopen pochopit, co bych od něj potřeboval. Pokud nevíme, že ten člověk je hloupější z pohledu IQ tak jsme naštvaní, protože si myslím, že nám to dělá schválně třeba. Potom se např. od někoho dozvíme, jak se věci mají, a přestaneme být naštvaní a jsme naopak chápající a trpěliví. Stejnou konstrukci si můžeme vytvořit v hlavě, přestože nám nikdo objektivně neřekne, že např. šéf nebo soused je hloupý. Abychom s těmito lidmi dovedli fungovat, lepší než měnit je, je lepší změnit naše očekávání jejich chování. Podobnou fikci v hlavě si vytvořil Viktor Frankl, který se také dostal do koncentráku a přežil ho. Frank byl významný filozof a terapeut a vytvořil školu tzv. logoterapie, ve zkratce je to vůle ke smyslu, protože věří, že beze smyslu žijeme prázdné životy. Jeho smysl, který si vytvořil v hlavě a který mu pomohlo přežít, bylo, že si vykonstruoval představu toho, že přednáší ve Vídni před plným sálem a tato představa mu pomohla překonat všechny těžkosti. Přestože to byla „jen fikce“, byla pro něj skutečnější, než hrůzy koncentráku. Představivost je důležitější než to co se kolem nás děje, protože je to něco co můžeme ovlivnit a to je to k čemu spějeme s klienty na konzultacích.

Postřehy z praxe

Online poradna

Publikováno od autora: admin

Vážení klienti,

Na základě poptávky o online formu setkávání jsme se rozhodli vytvořit svépomocnou skupinu, kde bude možno sdílet svoje záležitosti ve skupině. Bude probíhat ve formě tzv. Bálintovské skupinové supervize. Bude možno otevřít před skupinou svoje záležitosti a supervizor bude mediátorem a facilitátorem účastníků skupiny a jejich nápadu. Rádi bychom udrželi interval 1x za měsíc na 2 hodiny. Online odkaz bude vždy aktuální po rozkliknutí kolonky „Online poradna“ těsně před plánovaným začátkem. První setkání bude spuštěno v pátek 23.7 v 16 hodin. Každý kdo má zájem na svém seberozvoji a sdílení svých záležitostí je zván se připojit.

Postřehy z praxe

Chceme štěstí nebo šťastnost?

Publikováno od autora: admin

V dnešním článku bych se rád zaměřil na rozdíl mezi supervizorem a koučem. Minulý týden jsem psal o rozdílu mezi supervizemi, různými formami a koučinkem a nyní bych se rád zaměřil na osobu (a osobnost) supervizora a kouče. Jako hlavní rozdíl v přístup v supervizi a koučování vnímám zaměření na cíl klienta (u koučování) a na soulad či nesoulad mezi tím co člověk chce, jeho cílem a mezi tím co dělá (aktuální činností). V koučování jdeme za cílem, který nám klient či jeho organizace, pokud je to firemní koučink v korporátu ustanovila. V supervizi, nutno říci zejména v supervizi jednotlivce, se ptám, jestli je to co člověk dělá opravdu to, co dělat chce. Jednoduše řečeno, v koučinku dosahujeme cíle, který je nám zadán a v supervizi se ptáme na to, jestli je skutečně tento cíl to co bychom jako jednotlivci chtěli pro sebe či naše klienty. Otázka co je za tím vším, co má být výsledkem našich činností je zde zásadní. Často se setkávám u klientů s tím, že dělají různé činnosti, protože si myslí, že je dělat chtějí, že by je dělat měli, že je to žádoucí, ale k čemu všemu ty činnosti mají vést, co je zastřešující princip či myšlenka, to už vědí často  velmi mlhavě nebo vůbec. Odpověď na otázku „co je za tím vším, co bude, až tu činnost uděláte, co má být výsledkem“ pak bývá obvykle něco ve smyslu „budu šťastný, spokojený, budu mít klid“, ale tyto odpovědi vlastně vůbec neodpovídají na to, co je skutečným výsledkem našeho snažení. V určitém morbidním smyslu, kdybychom se sebevraha zeptali, jaký má být výsledek jeho činnosti (sebevraždy), tak by také odpověděl, že potom bude šťastný, nebo alespoň šťastnější než je v současném stavu, jinak by to nedělal. Důležitým termínem, který bych rád uvedl je pojem šťastnost. Nejedná se o štěstí, které k nám přichází nezávisle na nás ale nahodile (v angličtině „luck“), ale jedná se o volbu být šťastný (v angličtině „happiness“). Pokud uvažuji v protikladech štěstí-smůla, pak jsem v područí osudu, který mi přináší smůlu nebo štěstí, jelikož to jsou fenomény, které vznikají nezávisle na mé vůli a činnostech. V češtině bohužel k tomu, že někdo touží po tom být šťastný, používáme často pojem štěstí, protože šťastnost je v našem kontextu nezvyklé. Proto si myslím, že je to tak zavádějící. Štěstí je něco co neovlivním, šťastnost je něco pro co se můžu rozhodnout, je to výsledek mého snažení, mých činností, je to zastřešující myšlenka toho, co v životě dělám. Pro to, jaký má být výsledek a jak má vypadat šťastnost (být šťastný) ve svém životě se můžeme rozhodnout. Zásadní otázka je: co chcete a proč to chcete, co má být výsledkem tohom co chcete. A chcete to tak opravdu? Supervizor zjišťuje soulad mezi tím, co člověk dělá a co chce. Divili byste se kolik lidí dělá to, co nechce a ani to neví. Volba šťastnosti není něco nahodilého jako dichotomie štěstí/smůla. Může se zdát, že problém štěstí a šťastnost je pouze dialektický, ale ve chvíli, kdy se zamýšlíme nad zaměřením člověka, tak je to rozdíl diametrální. Pokud žiju podle definice štěstí, tak čekám, že ke mně přijde. Pokud žiju podle šťastnosti, tak věřím, že rozhodnutí je v mých rukou, nečekám, že se to „nějak“ stane, že časem to bude a pak už budu šťastný.