Rád bych posdílel některé základní relaxační techniky, které používám ve svém životě a také při konzultaci, pokud klienti vyžaduji zklidnění před samotným rozhovorem. Je dobré je použít kdykoliv se člověk potřebuje zklidnit, dostat do kontaktu se sebou samým. Jde je provádět dlouze ale i jen pár sekund. Já osobně nemám vyhraněný žádný konkrétní směr, preferuji krátké a funkční techniky, beru si ode všeho něco. Po absolvování různých kurzů a různých zaměření jsem si vytvořil následující „osmici“ kroků, která je syntézou různých technik, které fungují mě a které jsem také ověřil v poradně s klienty. Každý krok je dobré provádět alespoň minutu.
Prvním krok je „narovnat se“. V tomto kroku se zaměříme na své fyzické prožívání vlastního těla, na ukotvení se ve světě, v čase a prostoru. Jedná se vlastně o formu minduflness a zjednodušenou satiterapii, která si bere své principy z přístupu zaměřeného na člověka (Carl Rogers) a focusingu (Eugene Gendlin). Prakticky se jedná o to, že se usadíme tak, abychom se mohli do dalšího kroku (kde se pracuje s nádechem) připravit na proudění vzduchu v našem těle. Po usazení, tak, aby nám bylo dobře, se zaměříme na konkrétní ukotvení a prožití každého kousku našeho těla. Začínáme od hlavy, soustředím se na to, jak se cítím ve vlasech, kolem očí, na čele, v ústech. V dalším kroku se soustředím na to, co dělají moje ruce. Kde se dotýkají mého trupu, kde se stýkají s oděvem, jsou spojené nebo rozpojené? Dále se soustředím na trup, kde se záda dotýkají opěradla, kde se zadek dotýká židle a jak to cítím? Posledním krokem jsou nohy, zde je postup stejný jako s rukama. Dotýkají se podložky, sebe navzájem, jak jsou spojeny s podlahou a tím pádem se světem? Vše se dělá pomalu a procítěne. Je důležité neodpovídat mozkem, ale počkat až co skutečně „řekne“ moje tělo.
Ve druhém kroku, kterému říkám „nádech“ těžíme ze spojení se svým tělem a díváme se dovnitř těla. Zaměříme se na svůj nádech. Snažíme se dlouze nadechovat do spodní části břicha, pozoruji alespoň minutu svůj dech, nijak se nesnažím na sílu, pouze pozoruji, jak se vzduch dostává do mě a ven. Toto základní cvičení z Budhistické meditace je silné ve své jednoduchosti, ale musí se provádět dobře procítěně. Schopnost koncentrace se zde ukazuje v plné síle. Často lidé, co začínají s tímto druhem meditace nejsou schopni udržet pozornost déle než pár sekund.
Další krok se jmenuje „úsměv“. Nyní se zaměříme na to, abychom se upřímně a spokojeně usmáli. Není zásadní, aby vše v životě bylo v pořádku, stačí, když si to vsugerujeme, když to budeme předstírat. Mozek jde tak trochu „oblafnout“, pokud se budeme dostatečně procítěně usmívat, i ostatní orgány a zbytek těla se naladí na klid a pohodu. Úsměv je dobré spojit s předchozím krokem, v kombinace je ještě účinnější.
Čtvrtému kroku říkám „tep“. Zde si dáme ruce na hruď a pozorujeme tep svého srdce, uvědomujeme si, že žijeme, že tep našeho srdce je znakem toho, že jsme spojeni se světem.
Pátý se jmenuje „zastavit se“. V tomto se zaměříme na to, abychom si uvědomili, že v tuhle chvíli, v tomhle čase a prostoru je se mnou a světem všechno v pořádku. Není nic, co bych dalšího potřeboval, aby mi bylo dobře. Uvědomujeme si, že současné chvíli je to jediné, co můžeme skutečně prožívat. Minulost je nevratná, budoucnost nejistá, jediná jistota je tento moment. Z tohoto pohledu je přítomnost nejlepším okamžikem našeho života, čistě z toho pohledu, že žádný jiný okamžik už nebo ještě nežijeme.
V šestém kroku se „svěříme“. Uvědomujeme si, že vždy a každý máme nějakou entitu, která nás přesahuje. Pokud je člověk věřící, svěřujeme se Bohu, pokud není, svěřujeme se vědě nebo třeba ideálům, ať je to humanita nebo spravedlnost nebo vesmír či životodárná energie. I ten největší skeptik, materialista nebo agnostik si dovede najít něco, o čem uzná, že úplně nechápe a že může být nad naše možnosti poznat, pochopit či ovládat.
Sedmý krok je „přát si“. Zde si uvědomujeme, co bychom chtěli a to říkáme nahlas. Například: přeji si (sobě), abych byl zdravý, spokojený, nebo cokoliv dalšího. Musíme tomu skutečně věřit, musíme si to skutečně přát (nejen ve smyslu přání, ale ve smyslu toho, že si to zasloužíme). Nevěřili byste, jak je často problematické něco krásného si přát a věřit tomu, že si to zasloužím, často přejeme druhým nebo si myslím, že by si druzí něco zasloužili, ale na sebe zapomínáme.
V posledním osmém kroku si „odpouštíme“. Tento bývá často nejkomplikovanější, ačkoliv by se mohlo zdát, jak je jednoduché si odpustit. Odpouštět druhým je těžké, odpouštět sobě je ještě těžší. Zde se snažíme si opravdu upřímně říct, že vše co se nám nepovedlo, vše kde jsme druhým ublížili, všechno co jsme neudělali dobře, je možné odpustit a nechat minulosti kam patří, protože s tím nejde už hnout. Proto je lepší nechat věci, které nejdou změnit do historie, poučit se z nich, ale netrápit se jimi