Říká se, že v terapii jsou dvě osoby, co neví, co se bude dít. Často se setkávám s tématem odbornosti versus lidskosti v konzultacích. Je důležitější odborník, který si ví rady s metodami a intervencemi, nebo je lepší, když dovede člověk prostě a jednoduše naslouchat? Dle Carla Rogerse je základem každého terapeutického vztahu autenticita, empatie a akceptance. Dalo by se říci, že to jsou vlastnosti, které není úplně možné naučit, jsou to spíše záležitosti, které lze tříbit, pracovat na nich, ale jsou do velké míry otázkou rozhodnutí – budu s člověkem mluvit v hodnotícím stylu nebo ho akceptuji? Budu se pokoušet vcítit do toho, jak to má, nebo budu prostě vést svou? Budu sám sebou v tom, jak na mě jeho trápení působí, nebo se ho budu snažit uměle utěšit, aniž bych vyjádřil, že i mně se jeho bolesti dotýkají? Viděl jsem film “Kurz negativního myšlení”, kde byla terapeutko, co pracovala se skupinou lidí po úrazu. Měla velmi dobře naučené intervence jako např. zaměřit se na to, co funguje, těžit z pozitivního, nepoddávat se negativnímu atd. Bohužel ve skupině se nesetkala s úspěchem, protože nebyla sama sebou. Samozřejmě, že důvodem neúspěchu není prostý fakt, že se více držela metody, než lidskosti. Další z důvodů může být např. to, že “nebyla ve správný čas na správném místě”.
Někdy i dobře mířené lidské rady mohou uškodit, stejně jako někdy odborné rady nejsou na místě.
Nedávno jsem měl konzultaci s pracovnicí, která je podporou pro lidi, co si vyslechnou těžkou diagnózu svého dítěte. Zde, jako u jakékoliv jiné těžké zprávy je třeba citlivě sledovat, ve které ze čtyř Kubler-Ross fází se nachází (popírání, hněv, smlouvání, deprese, akceptance). Ve chvíli, kdy je člověk v protním šoku, tedy v odmítnutí, nemá smysl pracovat na konkrétních krocích, co dělat, jak si zařídit život dále. Zde je třeba právě to lidské, obejmutí, pochopení, naslouchání, nepřesvědčování o tom, že lékaři neudělali chybu, zde je třeba počkat, dokud nepřijde do fáze další, tou je hněv. Zde se v člověku bouří to co se děje, často vyplavou i jiné záležitosti a tramata dosud skrytá. V této fázi člověk musí být sám se sebou a podporou mu můžou být ti, kteří ho přijmout bez hodnocení. Další fáze je smlouvání. Zde má smysl s člověkem již racionálně debatovat, je přístupnější dialogu. Ve čtvrté fázi má zase smysl použít intervence, které se zaměřují na zdroje, aby svou přirozenou depresí nemoc nezhoršoval. Pokud vše projde až sem, můžeme se těšit z klientovi akceptance situace. Je často těžké vyvažovat jak moc máme pomáhat (nechat to co potřebuje na klientovi) a kdy máme spíše převzít odpovědnost a člověka kontrolovat, protože sám to nedovede. Někdy i dobře mířené lidské rady mohou uškodit, stejně jako někdy odborné rady nejsou na místě. V konečném důsledku je to, jako u každé jiné komunikace paradox toho, že je třeba být připraven na něco, na co s nejde připravit, to je to těžké, ale zároveň i krásné na naší práci.
