Při čtení Stepního vlka od Hermana Hesseho jsem narazil na pasáž, kde srovnává hlavního protagonistu s vlkem a dále srovnává celkově lidi se zvířaty. Autor se dostává k tomu, že zvířata nehrají žádnou hru, chovají se stále tak jak jim instinkty říkají. Na jednu stranu mají takto život jednoduchý, na druhou stranu neví nic o sobě, o svém vědomí, protože ho nejsou schopni.
Dalo by se říci, že někteří lidé v takové nevědomosti žijí rádi. Jsou to ti, kteří podporují např. nedemokratická zřízení, jelikož když je jeden diktátor, co vše nařídí a “nalajnuje”, je život obecně vzato jednodušší.
To, že si uvědomujeme sami sebe, je velká výhra, ale i velká zodpovědnost.
Když byla za komunismu v regále v obchodě jen jedna marmeláda, člověk neřešil, na kterou má chuť, protože prostě nebyla. Dneska si každý může vybrat z přehršle a vlastně zjišťuje, že mu je svoboda někdy na obtíž. To, že si uvědomujeme sami sebe, je velká výhra, ale i velká zodpovědnost. Buď se budeme přibližovat k vědomému rozhodování, k analyzování toho, k čemu naše jednotlivé rozhodnutí povedou a zejména k reflektování toho, jestli to “opravdu” chceme, nebo se navrátíme k pouhým zvířecím instinktům, budeme se nechávat řídit tím, co je jednodušší a nebo se necháme ovládnout druhými. Zvířata mají život jednoduchý v tom, že neřeší, co je pro ně dobré z pohledu metafyzické pozice, z pohledu druhého na sebe samého. My máme to prokletí, že toho schopni jsme, ale také dar, že z této schopnosti můžeme udělat cestu, která sice není tak lehká, jak mají zvířata, ale může nás dovést ke štěstí, což je dar, který nižší bytosti nemají.
