Občas v odborné literatuře narážím na termín syndrom nedostatečnosti (impostor syndrom). Jedná se stav, kdy člověk, ač objektivně vzato může být na sebe hrdý a sebevědomý, tak těchto způsobů uvažování o sobě není schopen. Stává se to lidem ve všech profesích a všech povah. Více nakloněni této poruše, nebo spíše stavu, jsou lidé, kteří vyrůstali v prostředí, kde nebývalo oceňování běžným a častým jevem a lidé, kteří inklinují k přílišnému analyzování sebe, druhých, toho co se o nich povídá, toho co si o nich druzí myslí atp. Je zvláštní, že lidé hledají uznání venku, ale toto uznání je vždy pasivní – jinými slovy, mohu se o něj snažit, ale nikdy nebudu mít jistotu, že ho dostanu, nebo že ho dostanu v takové míře, jak bych potřeboval. Druhý způsob je uznání vnitřní – sám se stanu měřítkem toho, co je už dostatečné pro to, abych se cítil užitečný, hrdý, spokojený sám se sebou atp. Toto je aktivní faktor, takový, který mohu ovlivnit. Jedná se totiž o moje rozhodnutí – nastavení měřítka tak, abych mohl říct, toto stačí, teď jsem dostatečně dobrý, protože zvenku nikdy nemůžu očekávat (a spoléhat se na) to, že se mi dostane uznání. Podobné je to ve všech vztazích, s kolegy, děti, partnery, rodiči. Samozřejmě, že chceme a je to přirozené, aby nás lidé uznávali a měli rádi. Na druhou stranu, vždycky musíme začínat u sebe. Kdo sebe nebude mít rád, jak potom pomůže, že ho mají rádi druzí? Přesvědčí ho to? Bohužel často ne, lidé si myslí, že vnější faktory jako sláva, uznání, titulky atp pomohou k tomu, abych byl v životě spokojenější, ale dokud nebudu spokojen sám se sebou, nenastavím si měřítka toho, kdy už o sobě upřímně řeknu: tohle stačí k tomu, abych si sám sebe považoval, tak mně vnější faktory nikdy nepřesvědčí k tomu, abych sám o sobě jinak smýšlel. Tohle je první a nejdůležitější krok, který chci po klientech, kteří přicházejí na terapie – o sobě říct to, jaký bych chtěl být, protože to je to nejmenší (ale často nevětší krok), který člověk může udělat k tomu, aby započal proces změny.
Syndrom nedostatečnosti
