Dohled a důvěra

Co vytváří dobrý terapeutický vztah s klientem? Nekteří supervizoři pracují hodně direktivně a jejich klienti je mají za “autority, odborníky” na životy klientů. Nechci zpochybňovat, že tento způsob nefunguje, ale mně určitě blízký není. Ze své zkušenosti jako supervizor ale i jako vedoucí pracovník vím, že vztah roste úměrně tomu, jakou důvěru svěřím svému kolegovi / klientovi / podřízenému. Čím více dohledu ve vztahu, tím méně důvěry a naopak. Zejména korporátní organizace zaváději kultury dohledu více a více. Lidé jsou pod kamerami, musejí si cvakat, aby bylo vidět, kdy přišli a odešli. V autech mají GPSky, aby si nemohli po cestě zařídit nic svého. Na jednu stranu to chápu a souhlasím s tím- do práce se chodí pracovat. Na druhou stranu, pokud člověku nedám důvěru, že svou práci splní, nemůžu se divit, že až já budu potřebovat něco “navíc”, tak že mi to nesplní, protože s mým  dohledem si můj podřízený nikdy nemohl udělat taky nic navíc pro sebe. Říká se: důvěřuj ale prověřuj. Obojí je potřeba. Myslím si ale, že vždy je důležitější důvěřuj, protože prověřování by se mělo dělat až na základě toho, že je důvěra zraněna. Alespoň mně to takto funguje. Pokud jsme v terapeutickém vztahu a oba s klientem víme, že supervizor se ptá na co chce a klient odpovídá taky na co chce, pak si můžeme být jisti, že se vzájemně můžeme v důvěře podporovat a růst. Vytváříme si tzv. trenažér vztahů. Říkáme si věci, které bychom třeba normálně lidem kolem nás neřekli, protože jim ještě tolik nedůvěřujeme, raději je kontrolujeme. Ve chvíli, kdy si člověk vyzkouší, jaké to je pustit se do nejistoty důvěry, tak vztah může růst. Pokud budeme jenom v jistotě kontroly, pak se nikdy dále nedostaneme. Vztahy, jakékoliv, rostou zkouškami, rostou tím, že vstoupíme do nejistoty toho, že se dáme všanc. V terapii jsou vždy dvě osoby, co neví, co se na sezení stane. Kdybychom do této nejistoty nešli, tak bychom nikdy nezažili nic nového. Někdy se sezení nedaří, ale většinou ano a o to většinu ano bychom přišli, kdybych chtěli mít jistotu toho, že se nikdy nezraníme. Jak se říká, kdo nic nedělá, nic nepokazí. Kdyby se každý, kdo se z někým rozešel už pro jistotu nikdy s nikým neseznámil, tak bychom asi hodně rychle vymřeli.