Sokrates učinil tuto propozici již v dávnověku, ale já bych k ní nyní připojil otazník. Jsem si vědom své nevědomosti? K Sokratovu výroku bych dodal opačný výrok i s varováním: „Střež se těch, kteří neví, že neví. Myslím si, že nebezpečnější jsou ti, kteří neví, že neví, protože si myslí, že ví. Dotýkám se teď zejména zastánců všech možných – ismů a ideologií. Jak říká profesor Harari, rozdíl mezi náboženstvím a vírou je v tom, že víra klade otázky, na které si musíme hledat odpověď jako individualita (a tím pádem přebírat odpovědnost) kdežto náboženství dává odpovědi, aniž by nechávalo na jednotlivci, aby si je našel sám.
Žádné rozhodnutí není úplně správné ani úplně špatné. V tom tkví krása lidské jedinečnosti.
Na druhou stranu, nechci působit jako ten, kdo všechno relativizuje. Je dobré vědět, že něco vím, Sokratův výrok je extrémní sám o sobě a myslím, že se spíše jedná o nadnesenost v tom smyslu, abychom si byli vždy vědomi toho, že není možné znát všechno a všechny důsledky, i nepřímé, našeho rozhodnutí. Krásné na lidském rozhodování je to, že můžeme vycházet jen z toho, co víme teď a tudíž se nemusíme bát, že naše rozhodnutí (pokud se jedná o následky rozhodnutí jen pro nás jako jednotlivce) nám bude vyčítáno, když nové poznatky vyjdou na povrch. Při konzultacích se s klienty často zaměřujeme na to, co by chtěli a jaké to bude mít následky. Pečlivě zvažujeme pro a proti a nakonec se klient musí pro něco rozhodnout. Žádné rozhodnutí není úplně správné ani úplně špatné. V tom tkví krása lidské jedinečnosti – na jednu problematiku je nespočet názorů a žádný není špatný nebo úplně dobrý (pokud to tak někdo vnímá, pak je zastáncem ideologie), protože nic není černobílé. Každý jednotlivec má možnost zvolit si svůj příběh, to čemu bude věřit a jediné co by mělo bránit uskutečňování naší cesty je setkání s druhým člověkem. Jak říká filozofka Anna Hogenová, člověk je jen dialog. V dialogu (a interakci) s druhým člověkem bychom měli mít na paměti, že nikdy nesmíme ublížit a neměli bychom (pokud možno) obtěžovat druhého. To je příběh, který zastávám, ale není to žádná objektivní pravda, protože se snažím být vědom i mých představ a tužeb, jak by věci a svět kolem měl vypadat. Pokud se budeme pohybovat v mantinelech svobody tak jako každý potřebuje a zároveň nebudeme narušovat mantinely druhých, pokud si budeme vědomi toho, že něco víme, ale nikdy všechno, pokud k sobě budeme přistupovat k respekteem k různým zvláštnostem, který každý máme a třeba sami nechápeme (natož druzí), pokud si uvědomíme, že nenávist k druhým často plynu z nepochopení nebo závisti a průběžně reflektujeme, jestli to chceme dělat, potom si myslím, že můžeme být jisti, že cesta společnosti k udržení a zlepšování spolupráce a komunikace bude vždy otevřena.
