Původně jsem chtěl článek nazvat „proč se bojíme smrti“, ale smysl bude podobný. Smrt je totiž také změna. Paradox strachu ze smrti vnímám následovně – ve chvíli kdy člověk ví, že všechny aktivity, co by mohl dělat, už dělat nemůže, protože je například upoután na lůžko, pak je jasné, že lituje toho, co se mu děje – je si toho vědom. Ve chvíli kdy je člověk mrtev, nemůže ničeho litovat, protože nemá vědomí, v tom případě není důvod se smrti bát. Mluvím o této záležitosti čistě z pohledu vědomí jednotlivce, samozřejmě, že v konečném důsledku si člověk může říct, že bude chybět druhým, to ho pochopitelně trápit může, ale jen do chvíle než zemře, potom už ne, tudíž argument, že nechci umřít, protože nebudu moci dělat věci, co mě baví nebo vídat lidi, které mám rád, je irelevantní.
Použil bych ještě druhé přirovnání, a to k filmu matrix. V jednom rozhovoru si člen posádky domlouvá, že výměnou za zradu kapitána dostane nový život, bude připojen do matrixu a nic si nebude pamatovat – bude mu nahrán ráj na zemi. Podobně jako se smrtí, ve chvíli, kdy starý život skončí (je zapomenut) a nový začne a nic mě nepojí s tím starým, tak mi nemůže záležet na tom, že by mi ten starý život (nebo život jako takový, pokud se bavíme o smrti) chyběl. V tom případě, ani kdyby zrádce z filmu nedostal nový život výměnou za zradu, ale v uspání mu místo nahrání nového života nedali nic, nechali ho umřít, tak mu to s trochou sarkasmu může být jedno – jestli zemře, nebo dostane nový, slibovaný život, protože o tom nebude jako mrtvý vědět.
Mluvím o tom, že smysl bytí jde tedy na základě vyřečeného vnímat reálně pouze ve chvíli, kdy máme vědomí o všem, co děláme. Smyslem supervizních setkání je poukazovat a „uvědomovat“ – dávat do vědomí to, co se nám děje. Směřovat k tomu, co by člověk chtěl, to co ho dělá šťastným – ne štěstí, ale šťastnost. Cestou ke šťastnosti je dle mého názor vědomá volba toho, co člověk dělat chce. Daniel Goleman např. zde (https://www.youtube.com/watch?v=HTfYv3IEOqM) mluví ve svých přednáškách o tzv. kognitivní kontrole. Jde o to, že ve chvíli, kdy máme na výběr z těžkého, ale smysluplnějšího, nebo lehkého, příjemného, ale méně smysluplného, tak pokud si zvolíme to „nepřirozené“, to co je těžké, tak se nám to v budoucnu oplatí.
Cestou ke šťastnosti je dle mého názoru vědomá volba toho, co člověk dělat chce.
Připomíná také pokus na dětech, které dostaly za úkol vybrat si, jestli sní jeden bonbon hned, nebo vydrží na něj soustředěně koukat po určitou dobu a pokud to vydrží, dostanou bonbony dva. Po letech se tito figuranti podrobili zkoumání a zjistilo se, že ti, co vydrželi a ovládli se (ti se silnou kognitivní kontrolou), tak byli v životě úspěšnější než ti, kteří dávali přednost rychlému potěšení. Goleman také říká, že dospělost (resp. zralost) se pozná v délce času mezi počitkem a reakcí. Ten kdo reaguje na věci kolem sebe hned (první skupina „požitkářů“), tak dávají přednost svým primitivnějším pudům a nejsou schopni vytrvat a tedy počkat si. Ne nadarmo se říká, že trpělivost růže přináší. Ti, kteří si raději počkali, sebezapřeli se, tak získali potom více, nejen bonbonů, ale i v životě. Líbí se mi, že i tento „soft skill“, jde nějakým způsobem měřit – čím delší prodleva, čím větší prostor volním potřebám, které jsou ale vědomě vydefinované (vůle nás neovládá, ale my si naše volní potřeby zvědomíme a máme možnost volby) tak tím zralejší rozhodnut. Čím lépe se před každým rozhodnutím rozmyslím, tím více získáme. Podobně jako konzultace se supervizorem, přijít se poradit, tím může člověk jedině získat, nikdy nemůže ztratit, vždycky získá to, že si rozšíří obzory působnosti ve svém životě, dozví se něco o sobě a každou konzultací dělá člověk více a více vědomí rozhodnutí toho, kam chce v životě směřovat.
