Ti, kdo viděli závěrečnou pasáž z posledního filmu Harry Potter, kde se hlavní protagonista potká ve snu se zemřelých profesorem Brumbálem ví, že odpověď Brumbála byla: „Proč by to nemělo být skutečné, pokud je to jen v tvé hlavě?“. Musím říct, že se naprosto ztotožňuji s myšlenkovým pochodem moudrého starého kouzelníka. Skutečné je to co k nám vchází, co vnímáme, co má vliv na náš život. Otázka jestli je realita reálná, nebo jestli vnímáme jen vjemy, které v nás reality vytváří je záležitost, o které se filozofové přou tisíce let. Je to otázka mezi solipsismem (představou, že existuji jen já a vše kolem je fikce) a objektivismem (víra, že všechno je poznatelné a skutečné nezávisle na našem poznání – naše vnímání věcí je irelevantní). Systemická terapie pracuje s myšlenkovými mapami, nezaměřuje se na objektivismus jako takový. Mohli bychom se donekonečna přít o tom, jestli červená barva, tak jak já ji vnímám je v očích druhého opravdu červená a ne zelená a nikdy by nebyl nikdo, kdo nás rozsoudí, proto nepovažuji objektivismus, ale ani otázku, jestli je svět objektivistický, nebo subjektivně vnímaný za relevantní a smysluplnou.
Jaký je rozdíl v tom, jestli uvěřím v hlavě něčemu, nebo jestli mám „důkaz“, že to něco skutečně existuje mimo realitu? Praktický případ může být například beletrie. Víme dobře, že není skutečná, ale nevadí nám to v prožívání „reality“ jako takové. Stejně tak pohádky. Nejde o to, že nejsou skutečné, předávají mytologii a ideály, rozdíly mezi dobrem a zlem, předávají příběhy naší populace a kultury. Podobně jako lidská práva nebo demokracie, tyto myšlenky nejsou něco daného objektivně, ale něco čemu uvěříme, na čem se shodneme. Moc pěkně o těchto záležitostech mluví izraelský profesor historie Yuval Noah Harari, jehož knihy a přednášky vřele doporučuji. Cestou systemické práce je představit si cíl, kterého chci dosáhnout. Kdybychom nepoužívali imaginaci, nikdy bychom, jako lidstvo nedospělo k tomu, k čemu jsme dospěli, to je to co nás dělí od zvířat. Při práci s klienty vidím jako nejzásadnější právě onu schopnost imaginace – čím lépe je klient schopen představit si výsledek a to co mu přinese, tak i přes to, že to je jen v hlavě, jeho síly se zmobilizují a při dostatečně dobře vydefinovaném (a představeném) cíli je také schopen touto novou realitou žít a později ji i „objektivně“ vnímat, až se z hlavy začne projevovat i ve věcech kolem něj.
