Shlédl jsem film „Život je krásný“, který vyprávěl o židovském otci a synu, kteří se během války dostali do koncentračního tábora. Pro dítě byl kontext věznice nepochopitelný a otec vyhodnotil, že aby se syn nezbláznil a aby zvýšil šanci na přežití, přesvědčí syna, že vše je jen hra a že chování dozorců vůči nim je z důvodu soutěživosti, protože hlavní cenou je tank, ten si totiž syn přeje. Otázku kterou si kladu je, kdo žil více „mimo“ realitu, otec nebo syn? Syn, ačkoliv byl podezřívavý vůči otcovým snahám v globálu uvěřil, že to co se děje, ačkoliv často nepříjemné nebo bolestivé a strachuplné je skutečně jenom hra a že ve „skutečnosti“ jsou všichni lidé hodní a až hra skončí tak se budou přátelit. Otec na druhou stranu znal kontext, věděl, že odejít, ačkoliv si to syn někdy přál, prostě nejde a že je dost pravděpodobné, že nepřežijí. Syn realitě věřil a nevěděl, že taková není a otec se jí snažil věřit, ale věděl, že taková není. Tento moment je to s čím pracujeme na supervizních sezeních. Jde o to, vytvořit si v hlavě představu toho, jak bychom chtěli žít a uvěřit jí. To, že ve „skutečnosti“ jsou věci často jiné, než si přejeme, nemusí být bráno jako něco objektivně vadícího našemu štěstí. Skutečně dobré psychologické a terapeutické intervence totiž nemění to, co a jak se věcí dějí, ale to jak my na ně reagujeme, mění naše očekávání. Pokud vím, že člověk, se kterým jednám je např. mentálně postižený nebo má nižší IQ, bylo by hloupé být naštvaný, protože mi nerozumí, nebo není schopen pochopit, co bych od něj potřeboval. Pokud nevíme, že ten člověk je hloupější z pohledu IQ tak jsme naštvaní, protože si myslím, že nám to dělá schválně třeba. Potom se např. od někoho dozvíme, jak se věci mají, a přestaneme být naštvaní a jsme naopak chápající a trpěliví. Stejnou konstrukci si můžeme vytvořit v hlavě, přestože nám nikdo objektivně neřekne, že např. šéf nebo soused je hloupý. Abychom s těmito lidmi dovedli fungovat, lepší než měnit je, je lepší změnit naše očekávání jejich chování. Podobnou fikci v hlavě si vytvořil Viktor Frankl, který se také dostal do koncentráku a přežil ho. Frank byl významný filozof a terapeut a vytvořil školu tzv. logoterapie, ve zkratce je to vůle ke smyslu, protože věří, že beze smyslu žijeme prázdné životy. Jeho smysl, který si vytvořil v hlavě a který mu pomohlo přežít, bylo, že si vykonstruoval představu toho, že přednáší ve Vídni před plným sálem a tato představa mu pomohla překonat všechny těžkosti. Přestože to byla „jen fikce“, byla pro něj skutečnější, než hrůzy koncentráku. Představivost je důležitější než to co se kolem nás děje, protože je to něco co můžeme ovlivnit a to je to k čemu spějeme s klienty na konzultacích.
Jde žít v hlavě jinak než ve skutečnosti?
