V několika posledních konzultacích s klienty jsem se několikrát dostal k tématu toho, jestli je důležitější vnitřní (moje osobní) uznání a vnímání nebo vnímání sebe na základě toho, jak mě vnímají druzí. Často spokojenost lidí osciluje mezi těmito dvěma póly a odvíjí se od toho, čemu přikládají důležitost a následné vyladěnosti mezi jejich přáním, jak by měli být vnímáni a skutečnou realitou. Pokud stanovíme tezi, že důležitější je vnímání toho, co si o nás myslí (a řeknou) druzí, dostáváme se do nekonečné spirály přemýšlení o přemýšlení druhých. Pokud vnější uznání působí na naše (sebe)vnímání jako relevantní a sebehodnocení nás samých záleží na tom, jak nás hodnotí druzí, jsme odkázání a závislí na nekonečném plnění hodnot, kritérií a škatulek druhých, společnosti, šéfů, partnerů atp. Nikdy nebudeme mít jistotu, jelikož vše závisí na tom, jaké požadavky a nároky mají druzí. Přečetl jsem si nedávno článek o tom, že postarší muž si nechal před svatbou s mladou ženou vytetovat na hlavu vlasy, aby to vypadalo, že není plešatý. Zde se hezky ilustruje to, že vnímání druhých pro něj mohlo být důležitější než realita toho, jak to ve skutečnosti má. Nicméně pokud by zastával myšlenku toho, že jeho vnímání je závislé na tom, jak ho vnímají druzí, tak ho zdání vlasů na hlavě mohlo skutečně udělat šťastným (protože druzí by si to mysleli).
Pokud bude úspěch společnosti jako celku vykoupen neštěstím a odindividualizováním jednotlivce, k čemu jsme potom takovou „úžasnou společnost“ stvořili?
Pokud se podíváme na druhý způsob myšlení – sebehodnocení se odvíjí od toho, jak já sebe vnímám a jaké kritéria a hodnoty nastavím sobě, tak potom moje spokojenost záleží na mě. Asi nebude těžké uhodnout, že společnost nás tlačí do plnění kritérií toho, jak by to „mělo“ být a snaží se nás odradit od toho, abychom žili své životy podle našich kritérií, děje se tak v rodině, práci, během výchovy dětí atp. Jako lidé jsme obvykle naučení, že dávat přednost škatulkám společnosti, je důležitější než dávat přednost svým potřebám. Tato idea je do značné míry potřebná, kdybychom nepodřídili zájmy jednotlivců zájmům společnosti, právům a myšlenkám např. demokracii, potom bychom nikdy nedosáhli takového úspěchu našeho druhu, jakého jsme dosáhli. Na druhou stranu, pokud bude úspěch společnosti jako celku vykoupen neštěstím a odindividualizováním jednotlivce, k čemu jsme potom takovou „úžasnou společnost“ stvořili? Jen pro to aby byla? Jak píše Aldous Huxley v románu „Báječný nový svět“, přestože jsme vymýtili všechny nemoci a neduhy, nejsme šťastní, co když právo na to být nemocný a smutný je něco, co nevyhnutelně potřebujeme k tomu, abychom byli šťastní, když vyléčení všeho zlého našemu štěstí nepomohlo? V terapeutické práci s klienty se soustředíme na to, abychom našli spokojenost každého jednotlivce v tom, jak by to chtěl mít. Smyslem je to, abychom našli rovnováhu mezi potřebami společnosti a jednotlivce. Ne vždy je to úkol lehký, ale první krok je uvědomění si svých potřeb a následovat je tak, abychom nenarušili potřeby společnosti ve smyslu porušení práv druhých. Jak říká rčení: moje právo končí tam, kde začíná právo druhého. Háček je v tom, že moje potřeba jde upozaďovat dlouho a ten kdo to tak nedělá je často označen za sobeckého. Když se ale vrátím k tomu, pro koho společnost vytváříme, není to nakonec každý jednotlivec? Štěstí každého jednotlivce spočívá v tom, že ví, co chce a jde si za tím. Cestou spokojenosti jednotlivce i společnosti je najít balanc mezi tím, co mě dělá šťastným a tím aby mé štěstí druhého neomezovalo.
