Tento jev, známý též jako pygmalion efekt je něco, s čím se v životě setkáme (možná bohužel) každý. Jak s ním pracovat? Jedná se o to, že co se vám říká, tím se také do značné míry stanete. Tudíž z tohoto můžeme těžit i tím trpět. Hezky je to vidět na experimentu, který provedli Rosenthal a Jacobsonová ve škole. Učitelům řekli, že na základě testů vybrali z jejich žáků velmi nadané, a řekli jim, kteří to jsou. Učitelé k těmto žákům přistupovali jinak, než k ostatním, více se jim věnovali a potrzovali slova psychologů, že jsou „opravdu jiní – lepší než ostatní“. Výsledky jejich prospěchu na konci roku potvrdili, že se péčí a potvrzování od učitelů opravdu lepšími stali. Ve skutečnosti byli tito žáci vybráni úplně náhodně a to, že se na konci tohoto experimentu opravdu potvrdilo, že tito žáci (náhodně vybraní) mají lepší prospěch než ostatní, nebylo tím, že by byli opravdu nadaní, ale tím, že jim to učitelé říkali a také k nim jinak přistupovali. Nezáleží tedy úplně na tom, kým se narodíme, ale kým se staneme.
„Dítěti, kterému rodiče říkají, že z něj nic dobrého nevyroste, se opravdu málokdy poštěstí něco v životě dokázat.“
Shodou okolností jsem objevil hezkou ilustraci v knize „Překrásný nový svět“ od Aldouse Huxleyho (46):
„Rozhodně se Bernard fyzicky sotva lišil od průměrné gamy. Do obvyklé alfavýšky mu chybělo osm centimetrů a jeho postava byla také útlá. Setkání s nižšími kastami mu pokaždé bolestně připomnělo jeho tělesnou nedostatečnost. „Já jsem já, ale chtěl bych, abych to nebyl já.“ Jakmile se ocitl tváří v tvář nějakému delta-obličeji, pak místo aby se na něj díval svrchu, připadal si zahanben. Bude s ním to stvoření jednat s oním respektem, jakému je učili, že přísluší vůči vyšší kastě? Ta otázka ho pronásledovala. A nikoli bezdůvodně. Gamy, delty a epsiloni byli totiž do jisté míry predestinováni k tomu, aby spojovali tělesnou výšku se společenskou nadřazeností. A opravdu všeobecně existoval určitý hypnopedický předsudek, privilegující vysokou postavu. A proto se děvčata vysmívala jeho návrhům, proto mu jeho mužští druhové z vlastní kasty prováděli různé taškařiny. Jejich posměch z něho dělal outsidera. A protože se již outsiderem cítil, jako outsider se také choval. Tím opět jen rostla předpojatost vůči němu a nepřátelské pohrdání, s nímž druzí reagovali na jeho tělesnou zakrnělost. To vše vedlo nakonec k tomu, že jeho pocit odcizení a osamělosti ještě více vzrůstal. Z chronické obavy před podceňováním se vyhýbal sobě rovným a před níže postavenými zase přeháněl kastovní povýšenost.“
V této ukázce z velmi aktuální knihy, která ač napsána skoro před sto lety, velmi pregnantně vystihuje „báječný“ svět, do kterého se svou zálibou v konzumu a odindividualizováním řítíme. Ale zpět k pygmalion efektu. Jak tedy vytěžit z této neodvratné záležitosti k našemu prospěchu? V prvé řadě kritickým přístupem ke všemu, co se k nám dostává, co „o nás“ slyšíme od druhých. Jak se říká, stokrát opakovaná lež se opravdu lží stane – a pokud je ta lež říkána o nás, bohužel jí také uvěříme. Dítěti, kterému rodiče říkají, že z něj nic dobrého nevyroste, se opravdu málokdy poštěstí něco v životě dokázat. Na druhou stranu dítěti, které je podporované (a může mít i např. hendikep), tak může dokázat více než dítě zdravé ale nepodporované. Je nanejvýš důležité, abychom se nenechali zmást tím, co o nás druzí říkají – ať na jednu či druhou stranu. Jakákoliv chvála i kritika by měla být konstruktivní, ne emotivní. Pokud chceme růst, musíme si z pochvaly i kritiky vzít to, na čem jde pracovat. Nestačí říct: ty jsi šikovný, ty jsi hloupý. Tyto subjektivní pohledy k ničemu nevedou, jedině k reakci útokem či únikem. Pokud si druhý má z naší pochvaly či kritiky něco vzít, musí pochopit, co tento výrok znamená. Dalším krokem potom je přijmout tento výrok za svůj a tím využít sebenaplňujícího proroctví a skutečně tak, jak se nazveme, tak o sobě začít přemýšlet. To je také cesta terapie, kterou se s klienty snažíme realizovat. První věc je změnit myšlení a další kroky přijdou sami. Ve chvíli, kdy v hlavě začneme o sobě jinak smýšlet, tělo se podle toho nastaví. Podobně jako když se člověk naučí automaticky usmívat, tak se do těla vyplavují hormony štěstí (toto je dokázáno výzkumy) i přesto, že objektivně vzato, není v současné chvíli důvod ke štěstí. Tělo jde tímto způsobem „oblafnout“ k tomu, aby se cítilo dobře, i když třeba k tomu nemáme důvod. Na druhou stranu, máme důvod být nešťastní, i když není důvod ke štěstí? A máme důvod k neštěstí? Myslím, že pokud není důvod ke štěstí, není důvod se nezasmát. Stejně tak, když není důvod k neštěstí, tak proč se nezasmát také?
