Za kým jít pro pomoc?

Ve dnešním pojednání bych chtěl promluvit o rozdílu mezi supervizí a jinými druh „pomoci“. V první řadě si myslím, že člověk co má potřebuj sdílet svoje záležitosti (snažím se vyhýbat formulaci „problém“, myslím, že na každé situaci jakkoliv problémové jde najít něco, co nás může posunout, ačkoliv se to může zdát zpočátku jako pouze negativní situace) přichází pro pomoc. Za jakým člověkem přijde je velmi důležité, ale obecně je každá pomoc v první řadě vztah, ve druhé či možná až další rovině druh pomoci neboli profese. To, jestli člověk přijde za psychiatrem, psychologem, koučem, terapeutem nebo jakýmkoliv dalším odborníkem, který mu má pomoci, záleží spíše na našich zvyklostech a kulturálním kontextu. Pokud člověk slýchával, že problémy ve vztazích řeší terapeut, pokud se mu stane zádrhel ve vztahu, bude ho vyhledávat. Pokud slyšel, že problémy s duší léčí psycholog nebo psychiatr, půjde za tímto člověkem. Ze zkušenosti vím, že důležitější než za čím člověk jde, za jakou svou „představou“ pomoci, za jakou profesí, je to co si odnese ze setkání. Buď si odnese zážitek dobrého „vztahu“ s druhým člověkem nebo ne. Buď si odnese seznam psychofarmak, teorii vztahových záležitostí, školení jak vycházet s lidmi a může mu být nakrátko uleveno, nebo si může odnést zážitek ze setkání či setkávání, které ho bude formovat delší dobu. Pokud dostanu léky na svoje problémy s tím, že pan doktor si něco psal a na mě se ani nepodíval, může to pomoci, mluvíme zde ale o terapeutickém vztahu? Dle mého názoru nikoliv. Myslím, že každý kdo pomáhá, i lékař by měl v prvé řadě hledět na člověka jako celek, ne na to kde zrovna má deficit. Nechci v žádném případě zpochybňovat kvalifikaci a odbornost či užití psychofarmak, smyslem tohoto psaní je uvědomění, že moje představa toho, kde mi pomohou je často zabarvena tím, co jsem se naučil, slyšel, četl, co mi bylo vtloukáno do hlavy. Skutečná pomoc ve smyslu terapeutickém jde najít jedině ve vztahu, který dovede léčit, ve vztahu kde jsou si dva lidi rovni a přijímají se ve vzájemnosti, ne jako diagnoza či problém, ale jako člověk, co nyní potřebuje pomoci.