Podzimní setkání supervizorů v naší supervizní kanceláři na Hlinkách se nyní neslo v duchu vymezení se v kontaktu s klientem mezi terapií a supervizí. Debatovali jsme, nakolik je důležité, aby supervizor, který nemá výcvik v terapii nebo terapeut, který nemá výcvik v supervizi, reflektoval svoji práci a to co právě dělá, pokud si není jist, že pracuje v tom, co umí. Pokud pracujeme na supervizním – pracovním tématu, tak bychom se měli držet tohoto způsobu práce a nezabíhat do terapeutické roviny. Není vždy možné a jednoduché tuto linii udržet, protože principiálně se osobní a pracovní život promíchávají. Spokojenost v jednom obvykle značí i spokojenost ve druhém a – bohužel – platí to také naopak. Výše zmíněná teze o jednoznačném rozdělení není tedy bohužel platná v realitě, ačkoliv v teorii se k ní snažíme upínat. Jak se ale soustředit na co největší užitek pro klienta, pokud mám pocit, že jeho zakázka vůči mě nepřichází tak jak bych si představoval, ale překlápí se do jedné či druhé roviny? V supervizním výcviku jsme se naučili, že dle Kurta Ludewiga jsou v systemické práci 4 druhy podpory: terapie, doprovázení, vzdělávání a poradenství. Během konzultace se s klientem vždy zaměřujeme více či méně na každou z nich. Není správné úplně uhnout, ale je možné – a je to správné – držet se toho druhu podpory, kterou zrovna klient vyžaduje, kterou jsme si spolu domluvili v kontraktu. Pokud mám pocit, že se odchylujeme od tématu, které bylo domluveno až příliš, je třeba to reflektovat. Primárně sám před sebou a pokud si nejsem jist, že bych dobře zareagoval na proměnující se potřeby klienta, tak potom i před klientem. V tu chvíli je dobré podívat se na naši spolupráci z pohledu třetí osoby, který by nás mohla vidět. Jsem klientovi nyní ku prospěchu tím co dělám? On ví lépe než já, co mu bude k užitku a pokud se kormidlo čtyř druhů podpory vychyluje z jedné dojednané čtvrtiny do druhé, tak to může být jen můj pocit. Pokud je správný, tak mi klient řekne, jestli je lepší po této cestě teď jít, ačkoliv nebyla primárně domluvena, nebo jestli bude lepší se vrátit a držet klienta na cestě tak, aby se neztratil. V tom případě jsme klientovi dobrými průvodci na jeho cestě. Smyslem není jít tam, kam my chceme, aby klient šel, smyslem je na každém rozcestí se znovu a znovu ptát, jestli cesta, kterou klienta doprovázíme je opravdu ta, kam chce jít. Smyslem je vždy na rozcestí zvednout hlavu za horizont a podívat se, kterým druhem spolupráce nejlépe dojdeme k dojednanému cíli.
Supervizní kavárna
