Ve skupinových supervizích, když jsou poslání pracovníci na sezení svým nadřízeným, se setkávám často s nevolí při práci a kladení otázek. Často si sám kladu otázku, co v tu danou chvíli dělat. Primárně je práce – obsah, témata – na straně pracovníka, supervizor má za úkol udržovat formu rozhovoru. Při vycházení z této premisy mi nezbývá moc manipulačního prostoru pro uvedení supervize v chod. Pokud lidi sami nechtějí, pak se nedá nic dělat. Na druhou stranu, druhou výchozí pozicí supervizora může být i edukativní prvek. To znamená, že učíme lidi využít prostoru se supervizorem pro to, aby mohli růst a nebrali to jako povinnost, nezbytnost, zbytečnost. Pokud se mi podaří supervidantovi ve skupině zahrát na to, že tímto časem sám může něco dokázat pro sebe a pro druhé, tím že bude sdílet, tak je často z půlky vyhráno. Je třeba, aby supervidant měl pocit, že je zde supervizor pro něj, ale ne kvůli němu, čili že supervidant je ten, kdo potřebuje supervizi, ne supervizor. V tuto chvíli se pak karta obvykle obrací a supervidanti využívají času pro společný rozhovor ke sdílení a otevření se i pro druhé. Naštěstí to funguje i pro ostatní členy ve skupině a když se rozmluví jeden, ostatní často následují. Někdy si říkám, že naučit lidi využít supervize jako dobrého nástroje, ne jako povinnosti, jak to často tady v Česku máme, může pomoci všem – zejména našim klientům, pak také klientům našich supervidantů a v neposlední řadě také nám superizorům, protože abychom se dostali k podstatě naší práce, v podmínkách našich sociálních a zdravotních i jiných pomáhajících profesí je třeba též pracovat na tom, aby byla supervize vnímána pozitivně.
Skupinová supervize, když se zadrhne
