Během několika minulých měsíců jsme zažili stav, který pravděpodobně nikdo z nás ještě nezažil. Jak už to k naší práci patří, nechtěli jsme vidět jen to negativní, ale zaměřit se na to co funguje, co je dobré a co nám může pomoci překonat obtíže a ještě z toho těžit. Jelikož ne všichni klienti chtěli úplně zrušit sezení, tak jsem se přesunuli do virtuálního prostoru. I přes prvotní obtíže a nároky na práci i osobní život se nám podařilo proniknout do světa on-line koučování. Mně osobně jako spíše konzervativnímu člověku virtuální setkání připadalo jako neúplné a neplnohodnotné. Musel jsem přehodnotit svoje postoje. Neplatí, že by supervizní setkání nesplnilo svůj účel, když je on-line. Je ale zde ještě důležitější než obvykle stanovení jasného cíle. Virtuálně jde relativně dobře řešit konkrétní problémy a situace, které nevyžadují terapeutickou rovinu. Pokud tedy chce klient setkání online, vždy napřed zjišťuji, jaké jsou jeho cíle a představy. Jelikož není možné vidět klientovi „do tváře“, musíme se spoléhat na jiné neverbální vjemy a ty jsou bohužel přes kameru zkreslené. Mně osobně otevřela možnost supervize přes web oči. Nemůžu říct, že bych ji považoval za plnohodnotnou verzi setkání se všemi aspekty – terapie, doprovázení, vzdělávání a poradenství, které k plnohodnotnému sezení patří. Plnohodnotné je jen tehdy, když akceptujeme, že terapeutická rovina nemůže být plně realizovaná a zaměříme se na jiné způsoby práce – například poradenství či vzdělávání.
Setkávání během koronaviru
