Na supervizních sezeních si často uvědomuji nepatřičnost vstupu supervizora do klientova života a přinášení vlastních intervencí a nápadů co by měl nebo neměl klient dělat. Každá zkušenost je jedinečná a nepřenositelná. Vidím, že je to s trochou fantazie rozdíl mezi divergentním a konvergentním myšlením. Druhé jmenované zužuje náš pohled na to co už existuje, není kreativní, hranice našeho jednání jsou jenom posouvány, ne vymýšleny. Prvně jmenovaný přístup je kreativní a nehledá dané hranice, nýbrž je vytváří. Pomáhá klientům je vytvářet. Mám za to, a troufám si říct, že ve své práci s klienty to tak dělám, je divergentní přístup k záležitostem klienta cestou k jeho novému způsobu životy – k tomu, co si sám určí jako cíl, který je za hranicemi, ne uvnitř. Hranice je třeba vytvářet, nejen hledat, protože tím stagnujeme. Primárním cílem supervize by mělo být nechat klienta určit si cíl a nehodnotit cíl ani klienta, ale pomáhat mu k tomu cíli dojít, přestože by se supervizorovi nemuselo zdát toto řešení ideální. Na jednu stranu jsme průvodci našich klientů a máme se snažit je doprovázet na cestě – ne je vést, ale na druhou stranu si nás vybrali, abychom jim též dávali zpětnou vazbu. Zde se dostáváme k podstatě věci – kritika nebo reflexe jde dát jako impuls ke změně dosavadního chování (změna hranic za klienta) nebo jako podnět k přemýšlení, přehodnocení a ustanovení nových hranic (klient sám přemýšlí co by chtěl a supervizor mu pomáhá najít cesty jak toho dosáhnout).
Konvergentní a divergentní přístup k práci s klientem
