Jaký to má vše smysl?

Po dalších odsupervidovanách a odkoučovaných hodinách s klienty se chci reflektivně zamyslet nad tím, že mě zaujalo z příběhů na kterých jsem měl možnost s jejich vlastníky pracovat. Jedna situaci mi vytanula na mysli hned. Byla to žena krátce po dvacítce, která řešila smysluplnost svého života. Ve stejné situace jsem doprovázel i stejně starého muže, který přišel k nám do kanceláře. Překvapilo mě – i když ted jak se nad tím zamýšlím, možná to tak překvapivé ani není – jak můžou mladí úspěšní lidé trpět pocit nesmyslnosti? Oba tito lidé byli úspěšní ve vzdělání, práci, společnosti i rodině – alespoň to říkali – a přitom se s vážností zamýšleli, jestli je to všechno, co je v životě čeká? Nechci zlehčovat situaci žádného klienta, který ke mně přijde, za každým více či méně šťastně se tvářícím člověkem se může skrývat velmi silný příběh osobního trápení. Vždy se snažím co nejcitlivěji naslouchat tomu, co slyším a rozklíčovat, jaká by měla být má role průvodce v jejich životě, kam by s moji pomocí chtěli svůj život směřovat. Zasahuji, až když vidím, že se jejich vyprávění točí v kruhu a oni se utvrzují v problému, ať je to cokoliv. Oba tito mladí lidé byli velmi autentičtí v pocitech, které mi sdělovali, a já cítil velkou zodpovědnost za sdílení těchto záležitostí. Vždy když se začnu příliš vciťovat do druhého člověka a mám pocit, že rada či sdílení z mého života by pomohlo, tak mi začne svítit znamení, že tohle není ta cesta. Cesta je vždy individuální a já můžu být jen více či méně dobrý průvodce na jejich cestě, ne sdílet s nimi tu svou. Vždy mi pomůže otázka na to, jak bych mohl být v jejich příběhu nápomocný a nikdy to není nasměrováním na moje prožitky, ale na naladění se na prožitky jejich. Samotné sdílení je velmi léčivé a když se k tomu ještě přidá nadhled – vidět sebe z pohledu druhé osoby- tak  se naplní i podstata supervize, která je právě  ono – super visio – pohled z hora na vše co druhý člověk prožívá a též co supervizor prožívá s ním. U obou dvou fungovaly imaginativní techniky a představování života jaký by byl, kdyby nebyly domnělé problémy a zádrhele a lidi, které tomu brání. Mým výcvikem je systemika a proto se vždy snažím vidět člověka v kontextu svého širšího systému –  rodiny, zaměstnání, přátel. Jak okolí pozná, že je šťastný, že je jeho situace příznivější než byla? Tyhle techniky vidět sebe z pohledu druhých – ideálně těch, kterým na mně záleží – jsou velmi účinné, jelikož se oddálíme od toho, co už klient zná – svoje pohled a svoje pocity. Též se ptám, kdo může bránit tomu, co bych chtěl a kdo tomu naopak nejvíce může přispět. Otázky na lidi kolem často objevíme nevídané zdroje, ale někdy i skryté překážky, často ve věcech, které jsme považovaly za prospěšné. Nikdy se nesnažím dělat rezolutní rozhodnutí s čím začít a s čím skončit. Důležité je vědět, že vše co člověk dělá, dělá za nějakým účelem. Jsme teleologické bytosti směřujeme k nějakému konkrétnímu cíli– náš organismus má cíl a všechny prožitky – i ty dle našeho názoru negativní – jsou pro nás přínosné. Jestli je vyhodnotím jako nepřínosné, musím si klásti otázku, co získám tím, že se jich zbavím a co tím ztratím – nejen co získám. Velmi důležité je též zamýšlet se nad tím, čím nahradíme to, co nechceme. Skoro vždy člověk ví co by nechtěl na sobě nebo na druhých, málo ale už ví, čím nahradí to čeho se zbaví, jelikož nic nejde jen zrušit. Odebrat problémové kolečko ze soukolí vyřadí z provozu celý systém, cestou je nahradit zrezlé či nefunkční tak, aby systém mohl dál pracovat. Všechny problémy v systémech jdou jedině „rozpustit“ v jiných – příznivějších postojích – a tak pozměnit celý systém, aby mohl fungovat dále, sice v pozměněném modu, ale pro naši situaci příhodnějším.