Co nejmenšího můžete udělat?

Při skupinových i individuálních supervizích se mi stále více a více osvědčuje jak užitečné je mít dobře zformulovaný cíl. Čím přesněji si řekneme, jak si můžeme vzájemně pomoci, tak tím lépe ta spolupráce bude vypadat. Je s podivem jak často mají lidé problémy s ustanovováním toho co by chtěli. Často ví co by nechtěli, ale jak  by vypadal život bez těchto problému to už často nevědí. Pokud se někdy nemůžeme k cílovému stavy dopracovat, snažím se navodit klientům iluzorní stav jejich štěstí a postupně postupujeme od cílového stavu abstraktního ke konkrétnímu. Tato technika pomáhá dostat se postupně i ke krůčkům, které jsou velmi konkrétní, sice nárokující, ale reálné. Otázka která mně a také zejména mým klientům pomáhá k určení těch nejmenších skutečných kroků zní: co nejmenšího byste si po dnešním sezení chtěl/chtěla odnést? Jak jinak byste se měla po dnešku, po sezení cítit? Samozřejmě je zásadní, jestli klient věří, že je toho možné na sezení docílit, implicitně předpokládám, že dosažitelnosti těchto kroků je v myslích lidí již zabudovaná, pokud by dosažení cíle nevěřili, nejspíš by neměli důvod chodit na sezení. Otázka na ten nejmenší možný krok lidem zároveň pomáhá uvěřit, že k dosažení cíle vede nějaká – i když těžká – cesta, kterou je možno nastoupit a začít i malými krůčky. Také je dobré si uvědomit, že ty nejmenší krůčky jsou také ty, které jsou nejstabilnější. Velké rychlé kroky ne vždy mohou být přínosné v dlouhodobém horizontu.