Znáte ten pocit, když si myslíte, že vám něco opravdu jde a jste v tom dobří? Mně se to občas stane a nebudu zakrývat, že je to příjemný pocit. Každý se potřebujeme ocenit a vědět o svých silných stránkách. Mě z tohoto blaženého stavu vždycky ale vyvede byť drobná chybka, či nějaký nesoulad, který cítím. Vrací mě to zpátky do reality a nutí k reflexi a přehodnocování již zaběhlého. Je to takový přirozený koloběh a proces učení. Děláme to všichni, aniž si to uvědomujeme. Výsledkem tohoto procesu může být něco nového, nová dovednost, zkušenost či jen nepoznaný pocit. A nebo také návrat k zaběhlému stereotypu, který sice úplně dokonale nefunguje, ale je nám důvěrně známý. Tak proč to měnit.
V koučovací a supervizní praxi zažívám něco podobného. Hlavní pracovní nástroj poradce je rozhovor. Verbální, vyjádřený slovy. Ale také ten, který probíhá mezi řádky a je leckdy málo postřehnutelný. Jde o velmi křehkou věc, o kterou je potřeba neustále pečovat a věnovat jí pozornost. Často tak s kolegy využíváme možnost videotréninku, kdy zpětně hodnotíme a rozebíráme jednotlivé detaily rozhovoru, které by jinak zůstaly skryté.
Není to vždy příjemná záležitost. Zvláště, pokud vyjde na světlo něco, o čem jsme neměli ani tušení. Přesto do toho jdeme vždy znovu, protože každý potřebujeme občas dobře mířenou zpětnou vazbu.
A co vy, máte něco vyzkoušeného, co vám pomáhá?
