Přemýšlel jsem, co mě osobně konkrétně dává radost v mém povolání supervizora a shodou okolností jsem supervidoval tým v zařízení, kde pracovníci dovedli velmi otevřeně komunikovat o jejich potížích (a nebyly to lehké věci), ale zároveň dovedli zůstat pozitivní a konstruktivně se dopracovat k možným řešení jejich záležitostí. To by pro mě byla odpověd co mi dává sílu a motivaci pomáhat lidem jako supervizor v pomáhající profesi – vidět je růst od nadšení pro svou práci přes pomalé vystřízlivění a hledání svých hranic až k moudrému a rozvážnému uvažování, reflexi rizik a přinosů práce, ale zároveň udržení alespon kousku prvotního nadšení. Tohle se v onom zařízení snoubilo zároveň s neskutečným nábojem a oddaností k práci co dělají – nejen ve vztahu ke klientům, ale k principu práce pomáhajícího člověka jako takového. Takovýmto přístupem můžeme dávat vědět o důležitosti člověka v doprovázení v jakékoliv pomáhající profesi, protože ve dnešní společnosti není toto povolání stále společensky ani finančně doceněno. Jsem rád, že mohu být součástí takovýchto týmů lidí na jejich náročné cestě a alespon kousek cesty jít s nimi a pomoci jim supervizí k nalezení dobrých řešení.
Skupinová supervize
