Každý máme nějaké představy o tom, jak by služba v pomáhající profesi měla vypadat, opatrovník – často rodič nebo blízký příbuzný má svou jasnou představu danou ještě navíc pozicí v rodině a vztahem ke klientovi. Asistenti mají představy toho, co by měli dělat skrz vnitřní směrnice, předpisy, etické kodexy a náplně práce. A klient? Na toho se často dostává až naposled a přitom by to mohlo – a mělo být naopak. Často se stane, že zápasí poslání služby (jakéhokoliv typu) a její vedení či asistenti s přáním opatrovníků. Opatrovníci vidí svoje svěřence – pokud jsou to navíc rodinní příšlušníci jako středobod jejich života a zájmů a jsou často ochotni a schopni vmanipulovat asistenty do činností, které asistenti dělat nechtějí. Jak z toho potom ven? Klientka, kterou jsem supervidoval se zamýšlela nad skrývanou manipulací ze strany opatrovníků a jak jí čelit, jelikož se nechala umluvit do výkonů, které původně dělat nechtěla. Tato osobní asistentka shledávala do značné míry jako svou slabost, že se nechala přemluvit. Podotkl jsem, že ve chvíli kdy je člověk vystaven manipulativnímu člověku (a pozice rodiče či opatrovník v tomto dovede být velmi intenzivní) není prakticky možné odmítnout – vzpomeňme si kolikrát jsme kývli na nabídku někoho, kdo byl ve své manipulaci neúprosný. Zvlášť v pomáhající profesi, kde se čeká, že člověk chce pomáhat a často se už nehledí na možnosti a hranice, které si daný pomáhající profesionál nastaví – bere se jako autmatické, že udělá co je mu zadáno. Dokonce jsme se zamýšleli nad reakcí opatrovníka, až mu bude zamítavé stanovisko řečeno od vedoucí zařízení. K tomu jsem dodal, že nevidím důvod, aby se zaobírala reakcemi opatrovníka, když on sám nejen že se o reakce asistentů nestará, ale naopak ji vmanipuloval do situace, ve které nebylo na reakce ani místo. Bylo krásné vidět, že i přes to všechno šlo této pracovnici o blaho klienta a řekla si, že i přes nátlak je ochotna klientovi pomoci po určitou dobu i s tím, co je jí nepříjemné, protože cítí satisfakci ze zlepšujícího se stavu klienta, kterému pomáhá. Byl jsem rád, že tato supervize pomohla ujasnit pracovnici priority, které v práci má a že si srovnala i své hranici toho, do jaké míry a za jakých podmínek je schopna a ochotna pomáhat ona sama.
Pro mě bylo z této supervize poučení v tom, že nikdy není dost zaměření na to co prožívá pomáhající profesionál, protože tomu co prožívá klient je věnováno o tolik více energie. Toto se dle mé zkušenosti týká veškeré pomáhající profese. Přitom stačí málo k uvědomění, že šťastný klient se rovná šťastný pracovník a hlavně – že to platí i naopak.
