Nedávno jsem přemýšlel nad situací, kdy pracuji s manželským párem a také individuálně s každým z nich. Jaká je realita a je realita skutečně důležitá? Ve chvíli kdy jsem s jedním z nich, slyším realitu A a když jsem s druhým z páru slyším realitu B. Jsou to dvě verze skutečnosti a obě jsou pravdivé. Všechny pocity, co člověk zažívá jsou vždy pravdivé, ačkoliv to třeba ten druhý tak nemyslel. Nejčastější příklad je samozřejmě domnělé trápení a ublížení, které jeden z partnerů může cítit, ale druhý to tak nevidí. Ve chvíli kdy se jeden takto cítí, tak je to legitimní a skutečný, tedy pravdivý pocit. Pro mě je realita nedůležitá a vlastně nezajímavá. Ve chvíli kdy jsem s ženou, beru jako skutečnost a pravdu její realitu a když jsem v konzultaci s jejím mužem, je realita zase to co říká on, není pro mě důležité jaké to je “ve skutečnosti”. Stejně tak není důležité, jestli mi klient lže nebo říká pravdu, protože nikdy pravdu úplně neobsáhneme a jedinou pravdu, kterou máme je pravda o sobě a pokud by člověk lhal, tak logicky lže pouze sám sobě, mě může využít k nestrannému pohledu na svou vizi a verzi pravdy, nebo lži, pokud by mu to dávalo více než říkat pravdu. Stejně tak není závadné, když si vyslechnu verzi A a potom pracuji s druhým z páru co má verzi B. Jakmile se za klientem zavřou dveře, jeho realita skončila a je pro mě relevantní realita B druhého klienta, i kdyby byla diametrálně odlišná od verze A. Tím, že nejsem soudce, který by hledal pravdu, pracuji vždy jen s konstrukcí toho, co chce člověk posdílet a nic si z verze A do konzultace s člověkem s verzí B neodnáším.
Dvě reality
