Dnes bych se rád zamyslel nad tím, jaký je rozdíl mezi slovy a činy v nich. Kolik slov se napovídá a k ničemu nejsou a k ničemu nevedou. Na supervizích se zaměřuji na slova, která nejsou jen prázdná, ale dovedou býti také činy. Jedním z nich je například odpuštění nebo přijetí. Odpustit je velký čin, ačkoliv obvykle začíná slovem. Důležité je uvědomit si, že jedna věc je forma – slovo a druhá obsah -to jak slovo odpouštím vnímáme. Často se setkávám s tím, že lidé nemohou, respektive myslí si, že nemohou, protože nechtějí, odpustit. Je to podobné jako se sebepřijetím. Říct sám sobě: mám se rád je také čin, který je ve slovech. Zase jsme u toho, že to často lidí říct nechtějí a namlouvají si, že se neumí chváli, ale skutečnost je taková, že nechtějí. Máme v rukou velkou moc, jaké činy svými slovy uděláme nebo neuděláme. Říct odpustit nebo mít rád, milovat, nenávidět, mohou být jen slova, ale mohou být také činy. Svými slovy a činy můžeme zranit ale také budovat. Na sezeních často pracují s tím, aby lidé dovedlí odpustit sobě i druhým a cesta je vždy přes uvědomení, že tyto činy lze udělat hned, nepotřebujeme k tomu čas, protože je to naše volba. Čas samozřejmě emoce trochu otupí, ale v konečném důsledku jsme to my, kdo odpuštění vysloví a čin sám v sobě učiní – tehdy, kdy tomu sám uvěří.
Odpustit – to je čin
