Občas si vzpomenu na komentář jednoho dávného klienta, který byl na supervizi a stěžoval si na to, jak jsou dneska všechny věci na světě horší než dříve. Jeho přesná slova byla “jestli to půjde, v tomhle světě…” jako by “tento svět” bylo něco daného, neměnného, něco, kde jsme jen diváky, kteří přihlíží a jsou nuceni sedět a shlédnout představení až do hořkého konce. Někdy se nám může zdát, že domělá (a bohužel někdy skutečná) prázdnota dnešního světa je skutečně účelem našeho bytí. Potom si člověk může říct, slovy Tolstého: má-li tohle být účelem, potom bych byl raději divochem. Je tedy snadné rezignovat na to co se děje a na to, že mám pramalý vliv to změni. Člověk se snadno poddá tomu, že svět je nějaký a my ho nezměníme, protože pak snáz uvěří tomu, že nemá smysl nic dělat, protože to stejně dopadne jinak než bychom si přáli. Často se s takovými názory setkávám a nesnažím se je lidem, kteří za mnou přišli vymlout či rozmlouvat, spíš se snažím přijít na příčinu toho, proč jsou takto naladěni či rozladěni. Často je to spojeno s čistě fyziologickými obtížemi typu únava plynoucí ze zahlcenosti nebo stresu ať už v práci nebo v rodině. Mnohokrát okolnosti skutečně nezměníme a je jedinou cestou se s nimi vyrovnat a naučit se s nimi fungovat. V takovém případě je dobré podívat se na naše vnitřní zdroje, na věci či lidi, které nám dávají energii a těmto se věnovat, pokud možno více než doposud.
Člověk se snadno poddá tomu, že svět je nějaký a my ho nezměníme
Další alternativou je uvědomění si faktu, že svět jsme my, svět není jen o věcech, které nezmění a které musím přijmout, i když toto je nedílná a velice objemná složka našeho života a možná největší výzva. Podobně jako je největší výzva rodičů přijmout své děti takové jaké jsou a ne takové, jaké bych chtěl aby byly. Prvním krokem k uvědomění si rozdílu mezi věcmi, které musím přijmout a které mohu změnit je zaměřit se na postupné změny, které mohu za sebou vidět. K tomuto může dobře posloužit škálování ve smyslu zaměření se na to, kdy byla situace, co mi vadí, lepší a kdy horší a zejména to, co jsem udělal já, že byla jinačí. Prvním a nejmenším (či možná největším) krokem je uvědomění si své moci. Je třeba vědět, že já jsem hybatelem věcí, že nejsem jen figurkou na šachovnici. Tohle uvědomění, neboli sebe-vědomí (vědomí sebe sama) lze pěkně ilustrovat přes rozhodnutí – a konkrétně mám na mysli rozhodnutí odpustit. Tohle je zajímavá technika, se kterou se mi dobře daří pracovat, jelikož je aktuální pro každého jednotlivce. Spočívá v uvědomení si toho, že odpouštění – fakt toho, že druhému odpustím nějakou křivdu nespočívá na čase, který musí uplynout od oné události, která zavdala příčinu naší hořkosti, nikoliv, záleží na našem rozhodnutí přestat onu hořkost v sobě mít. Lidé si často myslí, že k odpouštění potřebují čas, s tím nesouhlasím. Pochopitelně je odpuštění snadnější po nějaké době, ale v zásadě to bude vždy na mém rozhodnutí, ne na čase. Zdá se to logické, ale skutečné přijetí tohoto faktu a aplikování do svého života je velkým hybatelem a velkou změnou, kterou člověk brzo pocítí, pokud byl přesvědčen, že odpuštění není možné “udělat” rozhodnutím, ale že se “samo” udělá časem. Tohle je jedna za zajímavých technik, které nám pomáhají uvědomovat si naši sílu a moc v tomto světě a hlavně ve svých životech a je to jeden z malých krůčků, které přispívají k tomu, abychom si uvědomovali sebe sama- zvyšovali svoje sebe-vědomí a odvraceli se od pohledu, že v “tomhle světě” je všechno neměnné a stejně skončí špatně, ať udělám cokoliv.
