Dneska bych se rád podělil o supervizní techniku, která mně osobně velmi pomohla v rozhodování, které se nikomu nevyhne a to jest: co je v životě správné? Každý den se dostáváme do dilemat, která nejsou snadno rozluštitelná a s odpovídajícím uspokojením odpověditelná, právě proto, že jsou to dilemata, není v nich jasná odpověď. S faktem, že na některé otázky nebudeme mít nikdy odpověď se různí lidé srovnávají různě. Pro potřeby dnešního pojednání se omezíme na dva druhy rozhodování – analytické a etické. Analytické rozhodování je založena na zkušenosti, znalosti a teorii. Zásadní je, že rozhodnutí, které vyplyne z analytického uvažování, je “jasné”. Jedná se o otázky, u kterých se rozhodneme na základě debaty a analyzování naší zkušenosti a znalosti a řekneme si buď A nebo B. Například: pojedu dnes do práce autem nebo na kole? Pokud pojedu autem, budu tam dřív, ale spálím méně kalorií, čímž nepřispěju ke svému zdraví. Když pojedu na kole, budu v práci později, musím dříve vstát, ale zase budu mít více pohybu a tedy přispěju ke zdraví. Rozhodnutí auto nebo kolo je v konečném důsledku jasné, rozhodnout se buď pro jedno nebo pro druhé s jasně danými plusy a mínusy. Nikdy neznám všechny faktory a následky, ale na základě znalosti určitých daností se rozhodnu a je “jasno”. Podobně když se rozhoduji jestli si k obědu dám smažák nebo salát. Obě varianty mají klady a zápory, jedna vede k lepší chuti a zážitku, druhá vede ke zdraví – zjednodušeně řečeno. Na druhé straně, uvažování a rozhodování etické je takové, které není možno s určitostí odpovědět, jinými slovy, ať už se rozhodnu pro A nebo pro B, nebudu vědět, k čemu s jistotou tohle rozhodnutí povede. Je to rozhodnutí, které je založeno na názoru, který je ze své podstaty čistě subjektivní a tedy není možné říci, že jeden názor je lepší než druhý. Pokud použijeme výše uvedeného příkladu s jídlem, na základě analytického uvažování dostaneme jasnou odpověď. Pokud použijeme etického rozhodování, dostáváme se do úvahy dobré a špatné a objektivně vzato, nikdy neodstaneme objektivní, jasnou odpověď, vždy jenom názor co je správné a co špatné. Pokud si dám smažák, udělám dobře svým chuťovým buňkám a dám průchod svému hedonismu. Pokud si dám salát, potom si odřeknu jistý zážitek chuti, omezím se v určité míře ale díky tomu si mohu říct, že dám přednost zdraví. Jestli je lepší hedonismus nebo askeze, to je věc názoru, nikdy když bych použil analytického uvažování nedostanu jasnou odpověď, protože uvažování mezi těmito dvěma póly je rázu etického. Co já osobně považuji za správné a špatné? Hedonista je člověk, který považuje za správné užívát si nejvíc co to jde i na úkor svého zdraví. Proto lidé kouří, přejídají se, opíjejí, zkrátka jinak užívají i na úkor svého těla a zdraví. Asketa je člověk, který považuje za správné mírnit svoje tělesné potřeby a průchod jim nedávat. Dá se s určitostí říct, že jeden způsob vede ke zhoršenému fyzickému zdraví a druhý ke zdraví lepší, ale nedá se rozhodnout, který přístup je správný a který špatný, každý může zastávat přístup hedonistický nebo asketický a i když víme, k čemu povede ten či onen, každý se může svobodně rozhodnout pro ten či onen i s vědomím následků. A nyní se dostáváme k technice posledního životního rozhodnutí. Tuto techniku lze aplikovat pouze na věci, které není možné “analyzovat”, na situace, kde jde o způsob myšlení, o to, jestli chci mít myšlenky pozitivní nebo negativní, jestli chci mít názor tento nebo jiný, ne situace, kde udělám analýzu a dojdu k jasnému výsledku. Na příkladu hedonisty a askety je jasně vidět, že každý z nich došel “analýzou” k nějakému výsledku, jeden, že je lepší krátký život, který jen “užitý” a druhý, že je lepší odpírání ale život dlouhý a zdravý. Který názor je lepší nebo horší nejde říct, protože názor není lepší či horší. Pokud chce někdo žít nezdravě a umřít dřív a druhý to mít jinak, nejde tento názor vyvracet. Žádnou analýzou neodjdu k tomu, který názor je lepší. Pokud znám výsledek svého chování a přesto se pro něj rozhodnu, není nic, co by můj názor mohlo změnit. Ve své praxi se často setkávám s výmluvami typu: můj otec by cholerik, já jsem taky, můj otec byl násilník, já jsem taky. V této situaci dávám lehkou odpověd: pokud bych byl v situaci, která vám vadí, kdy jste například zlý na podřízené, nebo cholerik na děti, a měl v ruce pistoli a řekl vám, že pokud budete cholerik, že vás zastřelím, nechal byste se zastřelit, nebo byste se uklidnil? Žádný z těchto “choleriků” mi nikdy neřekl, že by se nechal zastřelit, zde je jasně vidět, že žádný cholerik není nevyhnutelně nekonečně cholerický. Nepopírám jisté charakterové rysy či povahy, pochopitelně je někdo více společenský, někdo méně, někdo má sklon spíš k melancholii, někdo spíše k cholerismu, není to ale nic co by nás předurčovalo, je to něco, k čemu mám sklon, není to naše konečné určení. Technika “posledního životního rozhodnutí” je o rozhodování, jaké chci mít myšlenky. Stejně jako se cholerik může rozhodnout být jiným, tak se hedonista může rozhodnout být asketou. Nebo naopak. Při posledním životním rozhodnutí se ptám lidí, jak by se rozhodli v situaci, která je trápí, pokud by tohle rozhodnutí bylo jejich úplně posledním, oni by ho udělali, a potom by pro ně svět skončil. Jak by chtěli aby toto rozhodnutí vypadalo. Chtěl bych, aby tohle moje rozhodnutí bylo, protože je poslední, skutečně životní, aby bylo skutečně takové jaké bych si vnitřně nejhlouběji přál, aby bylo v naprostém souladu s mými hodnotami a postoji. Pokud by bylo poslední, neměl bych žádný důvod nic zastírat, protože, jak bych jo vykonal, svět by skončil. Zbavím se tedy i ega, protože z rozhodnutí bych v rámci požitku nebo následku nic neměl, jde skutečně jen o to rozhodnutí samotné, nezávisle na tom, jaké bude mít následky. Nejde o to, co by následovalo, jde jen o to, jaké myšlení chci zachovávat. Pokud vyjdeme z hypotézy, že naše chování je založeno na myšlenkách, potom se můžeme vcelku pohodlně dostat do situace, že když nebudeme vědět, jakou myšlenku chceme mít, využijeme techniky posledního životního rozhodnutí. Dalším příkladem z praxe je odpuštění. Setkal jsem se s klientkou, kterou trápilo, že nemůže odpustit své sestře, která ji kdysi dávno ranila. Jakkoliv velké tohle zranění mohlo být, klientka nevěděla, jak dlouho může trvat, než jí půjde odpustit. Bylo pro ni velké překvapení, když jsme společně přišli k závěru, že odpuštění nepřijde samo, že vyžaduje její iniciativu a to rozhodnout se odpustit. Samozřejmě, odpustit první den po tom, co mi druhý ublížil je velmi těžké, snažší je to za měsíc nebo za rok, ale někdy ani za deset let nemusí dojít k tomu, že člověk odpustí. Prvním krokem je, aby si člověk uvědomil, že odpuštění nepřijde samo za týden nebo měsíc po zranění od druhého, ale že přijde, až se pro to rozhodneme. Tuto klientku jsem provedl technikou posledního životního rozhodnutí. Uvedl jsem ji do situace, že tohle je poslední rozhodnutí, které udělá a zeptal se jí, co to tedy má být. Doteď si klientka myslela, že odpustit nejde, protože zrada, kterou od sestry zažila byla příliš velka, její ego jí bránilo. Myslela si, že odpustit prostě “nemůže”. Použil jsem tedy techniku s pistolí, abych jí uvedl do skutečnosti, že pokud odpustit bude chtít tak může. Potvrdila mi to tím, že zastřelit by se nenechala. Tato technika možná zní příliš drsně, ale v některých bezvýchodných situacích je skutečně nenahraditelná. Této paní pomohla k uvědomění, že ona je hybatelem toho, jestli odpuštění bude nebo ne, stejně jako pomohla cholerikovi k uvědomění, že i když jeho otec byl cholerik, tak on jím být nemusí. Potom co klientka uznala, že raději odpustí, než by jí měl někdo zastřelit, tak jsme se dostali k tomu, jak ono odpuštění má vypadat. Muselo to být takové odpuštění, kterému ona sama uvěří. Zeptal jsem se jí, jakou myšlenku na sestru by chtěla mít, pokud by toto skutečně bylo její poslední životní rozhodnutí a se slzami v očích mi potvrdila, že pokud by to bylo poslední co v životě udělá, bylo by to jít za sestrou a obejmout ji. V tu chvíli jsem viděl, že k odpuštění byla cesta volná. Technika posledního životního rozhodnutí jí pomohla uvědomit si, co je pro ni skutečně důležité a změna myšlení byla dokonána. Situace, kdy použít tuto techniku vyvstávají obvykle vcelku často, vždy se musí jednat o situace, kdy se rozhoduji, jak chci přemýšlet. Například mi ujede šalina a moje prvotní reakce je naštvání, potom se zastavím a zapřemýšlím, jaké myšlenky bych chtěl mít, kdyby to bylo moje poslední životní rozhodnutí. Bylo by to naštvání nebo smíření? Podobně když nás naštvou jiní lidé či okolnosti. Vždy se můžeme tázat sami sebe, co skutečně chceme. Pokud se i přesto chováme jinak, než nám technika posledního životního rozhodnutí napoví, tak v pořádku, ale jak můžeme vědět, že dané rozhodnutí není skutečně naše poslední a že už víckrát rozhodnout se správně nedostaneme?
Supervizní technika: Poslední životní rozhodnutí
