V dnešní době více než naléhavá otázka. Jak moc se necháme zmanipulovat a jak moc svůj život skutečně žijeme? Dle mého názoru je vědomá volba to klíčové, co v rozhodování hraje roli, je podstatou rozhodování a také tím, kolik moci máme nad svým životem.
Čím víc žiju svůj život, tak jak považuji za správné, tím více jsem šťastný. Jinými slovy, neustále se rozhodujeme, jak se rozhodneme. Toto je to, co nás odlišuje od zvířat. Zvíře se nerozhoduje, dělá to, co je pudově a instinktivně výhodnější. Člověk se může rozhodnout, zda výhodnější vymění za smysluplné či morální. Zvířata nemají etiku, nemůžou se rozhodnout, že obětují svoje pohodlí za nějakým vyšším cílem. Mohou se rozhodnout, že obětují život pro mládě nebo pro živočišnou skupinu. I ve zvířecí říši existuje altruismus, ale není to altruismus jako náš lidský, není to altruismus, ke kterému se svobodně a vědomě rozhodly, za ně rozhodl instinkt. Nedovedou si představit následek svého chování, přesto to dělají. Zvíře se může rozhodnout zachránit svůj druh nebo své mládě aniž by vzalo v potaz svůj život. Může ho dokonce obětovat, ale nikdy záměrně, může zemřít během záchrany, ale nikdy se nemůže vědomě obětovat, například se dát sežrat, aby zachránilo druhého, vždy bude chtít svůj život uchovat, ať se děje, co se děje. Člověk ale může obětovat svůj život za nějaký vyšší princip. Člověk si na jednu stranu dovede představit následky svých činů, to dovede do nějaké míry i zvíře – když se vrhnu proti predátorovi, možná zemřu, ale možná zachráním mládě. Na druhou stranu, kauzalita našeho jednání není vždy zaručena. Kauzalita nikdy neni jista. To jestli považuji obětování života pro vyšší smysl za správné nebo ne, je čistě moje rozhodnutí a názor. Nikdy nic nedopadne tak, jak si myslím, že dopadne. Tímto se dostáváme k podstatě vědomého rozhodování o nás samých. Zásadní je, že se rozhodnu pro výsledek nějakého mého chování, ale nezáleží na tom, jestli k tomu to chování skutečně povede nebo ne. To je podstata názoru. Jde se rozhodnout hned, není to o tom, co dělám konkrétně, ale jaký mám názor. Podle toho se konkrétní chování utváří. To jestli schvaluji nebo neschvaluji například obětování života Janem Palachem a jestli bych to udělal také nebo ne je něco, co rozhodnu teď a tady. Je jedno, jestli to povede opravdu k tomu, k čemu to mělo vést, například v mysli Jana Palacha. Rozhodnutí k ničemu dalsimu nevede, není prostředek nějaké další akce a konání, ale cíl sám o sobě – názor. Nejde o to co povede k nějakému výsledku, ale o to, jaký vysledek chci. Názor ze své povahy je nevyvratitelný. Moc rozhodování je v tom, že se teď a tady můžu rozhodnout pro něco. Můžu se rozhodnout být věřící (pokud jsem nevěřící) a nebo naopak. Toto je moc nad našimi životy. Jde o konečný důsledek akce. Když se rozhodnu pro to, být hedonista a dávat průchod svému egu nehledě na následky, tak se pro to rozhodnu hned a moje chování se tomu přizpůsobí. Když se rozhodnout být asketa, také jde to rozhodnutí udělat hned a moje chování se tomu přizpůsobí. Je to o tom, co považuji za lepší, je to o tom, které výhody a nevýhody toho či druhého rozhodnutí jsou pro mě směrodatné. Důležité je vědět, že kauzalita našeho chování už k výsledku, pro který jsem se rozhodl, vést nemusí. Jinými slovy, je jedno jak to všechno dopadne, zásadní je rozhodnutí a záměr v tu chvíli. To je to, co nás dělá jedinečným člověkem. To je jedinečný názor, který je nevyvratitelný a to je taky podstata všech neshod mezi lidmi a v komunikaci obecně. Pokud se člověk rozhodne pro nějaký výsledek (tento výsledek nemůže být jen prostředek k jinému cíli, ale musí být konečný, jinak to není nevyvratitelný názor), tak je to naprosto správné individuální rozhodnutí, které nelze nějakými kauzálními vysvětlováním člověku vymluvit. Je jedno jak to či ono dopadne, individuální rozhodnutí – názor je vždy subjektivně platný a správný. Pokud bychom to brali jako bernou minci, nikdy by nevznikly spory mezi příslušníky levice a pravice či jiných protipolovych názoru.
Na druhé straně stojí věci, které je možné kauzálně vysvětlit, to nejsou názory. Názory jsou to, pro co se rozhodneme i přes to, že víme, že kauzálně to nejspíš povede k něčemu špatnému. Například, můžu se rozhodnout být hedonista, i když vím, že si tím zkracují života, ale neubírá to na právoplatnosti mého rozhodnutí. Je nevyvratitelné jakoukoliv kauzální teorií o tom, že to povedek obezitě, infarktu atd. I když vím, že přejídáním si nejspíš zkrátím život, je nevyvratitelné, když to ta daná osoba ví a přesto to tak chce. Kdyby kuřák věděl, že dostane rakovinu, tak by nekouřil, přestal by okamžitě, ale riziko toho, že ji dostanu mu stojí za to kouřit. Stejně tak když rodiče chtějí aby, dítě vyrůstalo v lasce. Jeden rodič může dítě rozmazlovat a druhý ho bít. Oba ho ale milují. Prvnímu stojí za riziko to, že z něj bude floutek, druhý, že může mít trauma. Jak bych se rozhodl, kdybych nevěděl, k čemu to povede? Jde o to, rozhodnout se co chci a pak už dělám intuitivně, co k tomu cíli vede. Ale cíl sám pak už k ničemu nevede.
Můžu buď chodit na zelenou a mít jistotu, že přejdu, nebo můžu chodit na červenou s rizikem toho, že se něco může stát. Kdybych věděl, že na červenou mě srazí auto, tak bych to nedělal. Lidé co přecházejí na červenou se liší jenom v množství rizika, které jsou schopni a ochotni přijmout. Někdo projde sekundu co je červená, někdo dvě, někdo tři. Je to jen o tom, pro co se rozhodnu, jak velkou míru rizika.
Další příkladem je vydělávání peněz. Ve chvíli, kdy vydělávání peněz je jen prostředek, pak můžu chodit do práce, protože mě nebaví, abych peníze vydělal a pak využil k nějakému cíli. Cokoliv dělám jako prostředek je nedokonalé. Vždy si musím uvědomit až cíl, který chci. Pokud se rozhodnu pro to, že peníze nejsou jen prostředek, ale cíl, potom mě samotné vydělávání peněz baví, protože nic víc vlastně nepotřebuji, k ničemu dalšímu to vést nemá. Pokud mám jako cíl vydělávání peněz, pak mě to bude bavit. Pokud je to prostředek, pak mi jde o cíl. Činnost, co vede k prostředku (penězům) mě bavit nemusí. Kauzálně vědět, že mě například něco baví, nebo chutná, neznamená, že to mám dělat. I zde se mohu rozhodnout teď a tady, jestli to tak chci. To, že mám rád zmrzlinu poznám na člověku kauzálně, pozorováním. Když si ji dá, je spokojený, to je kauzalita. To jestli je stoupencem toho, že by si člověk měl užívat místo askeze avšak pozorováním nepoznám. Na to máme slova. Kdybych jen pozoroval, tak budu vždy v domněnkách. Teprve slovy si mohu být jist, jaké jsou jeho záměry a názory. Další příklad. Manželce není dobře. Já se mohu rozhodnout, jestli jí pomůžu, aby si mohla odpočinout, a za jakým účelem. Buď jí pomůžu, protože chci, aby jí bylo dobře (cíl), nebo jí pomůžu, aby jí bylo dobře (prostředek) a potom mi například uvařila večeři (cíl). Je na každém, pro co se rozhodne. Kant řekl, že člověka by neměl nikdy druhý člověk použít jako prostředku k čemukoliv. Stejně tak se teď a tady mohu rozhodnout, jestli někoho, koho nemám rád, mít rád budu. Představte si někoho takového z vašeho okolí, nebo třeba herce či zpěváka, co je vám protivný. Intuitivně se ve vás vytváří vzdor, zhnusení, trapnost či nenávist vůči tomuto člověku. Během okamžiku můžete překonat tyto nelibé pocity a tohoto člověka mít rád. Nebo někomu odpustit. To není o tom, že bych potřeboval čas, abych mohl druhému odpustit, odpuštění je otázka volby. Když mu odpustím, tak sice zklamu ego, ale bude se cítit uvolněně. Když mu neodpustím a budu ho stále nesnášet, tak dám průchod egu, ale budu mít v sobě zlost. Nikdy nevím, k čemu to či ono povede, ale stejně se nějak musím rozhodnout. Někdo se rozhodne nemít zlost, protože se dozví, že mu může napětím prasknout cévka v mozku a může zemřít. Jednou informací, která vůbec nemusí být platná změní celý svůj život. Je důležité vědět k čemu moje volba povede, to je zásadní.
Když mám před sebou zákusek, na který mám chuť, tak buď můžu dát průchod chutím a vědět, že mě buď bude blbě, nebo přiberu. Nebo taky nemusím dát průchod, budu vědět, že když odolám, budu mít ze sebe větší radost. Pro každou možnost se ale musím svobodně a pevně rozhodnout. Obě možnosti mají plusy a mínusy, žádná není dokonalá a hlavně nevím, jestli opravdu moje rozhodnutí povede k tomu, čemu si myslím, že povede.
Představte si, že nic jako kauzalita není. Potom by člověk dělal jenom to, o čem si myslí, že je správné. Když držím půst, abych byl zdravý, dělám to proto, abych se dožil déle, což může a nemusí být egoistické. Pokud to ale dělám, protože to považuji za správné, pak je to cílem, ne prostředkem ke zdraví. Co kdybych ale věděl, že to k ničemu takovému nepovede? Tohle je klíčem ke skutečné moci rozhodnutí.
Nejlépe poznám člověka podle toho, jak se rozhoduje pro to, co považuje za správné, i kdyby věděl, že to nepovede k tomu, k čemu by to pravděpodobně mělo kauzálně vést. Například má smysl věřit v nebe, pokud by nebylo? Přestali by křesťané dělat dobro, kdyby objektivně vzato přišel Bůh a řekl, že žádné nebe není? Ti falešní ano, ti, kteří to považují za správné bez kauzality, že to ještě k něčemu má vést, tak by v konání dobra pokračovali, proto kauzalita, následek činů, není důležitá. Jde o cíl, který už k žádné dalši kauzalite nepovede, proto bude irelevantní, jestli by to tak opravdu bylo nebo ne, ten cíl. Půst není cílem, ale prostředkem, delam ho jen pokud vede ke zdraví. Někdo ho ale muze mit jako cíl a udělat ho i kdyby ke zdraví nevedl, protože půstovaní považuje za správné. Kauzalitu nikdy nevím, ale co bude cíl a co prostředek si vybrat muzu. Cíl nebo chcete li smysl mého života nema žádný kauzalní důvod. Dělam to, resp. rozhodnu se pro něj protože ho vnímam jako smysl, k ničemu dalšímu nemá vést a proto je kauzálními empirickými důkazy nevyvratitelny. Můžu nekomu vyvrátit argumenty, ze penize nemůžou být smyslem života? To proste nejde, to on sám musí poznat. Ale muzu druhemu ukazat, ze kouřní vede kauzálně pravdepodobně k rakovině.
Ve slovech ale můžu vyjádřit svůj názor nezávisle na empirické zkušenosti, na kauzalite co vede k čemu, to by stejně můj názor nezměnilo. Pokud je to změnitelné kauzalitou, potom to není názor. Kdyz půjdu někam, kde mi to není příjemné, budu podporovat například sounáležitost té skupiny. Když nepůjdu, svoje ego. Buď dám průchod egu, že je nepotřebuji nebo průchod toho správného, že se omezím. Na škále se přiblížím víc ke zvířeti nebo člověku. Který názor si vyberu mohu udělat hned. Je nevyvratitelný kauzálním vysvětlováním, například, že mi nepomůžou, když já budu potřebovat, to egu stejně nepomůže k přesvědčení, to se sám musím rozhodnout nehledě na kauzalitu, následky, ke kterým to moje chování může vést. Co k cemu ma vest a co chci? Napred si vyberu cil a podle toho pak jednam, ale jde o zamer, ne o to co k cemu skutecne povede. Muzu obetovat zivot nebo nemusim, ale nejde tento názor vyvrátit. Ani jeden. Vždy když zjišťuji, jaký člověk je, tak se musím ptát, co za cíl vlastně chce? Vy máte moc nad svým životem. O nic jineho nejde. Jen o tu volbu.
Další příklad z mé supervizní praxe. Přišla klientka, že neumí říkat ne. Dal jsem příklad s tím, že když po ní bude chtít kamarádka pohlídat psa, aby si mohla zajít ke kadeřnictví, ale ona sama by potřebovala odpočívat, tak k čemu by se rozhodla?To jestli jsem pro sebe důležitější já nebo kamarádčin účes si mohu rozhodnout hned, teď a tady, ne až to nastane a to tak, že budu vědět, jestli jsem já sám pro sebe důležitější než druzí lidé a nebo je to naopak.
Jiný příklad z praxe. Když se rozhodnu s druhým altruisticky rozdělit, musím to dělat i kdyby mi to nikdy nevrátil, jestli to má být cílový názor. Pokud bych to dělal, aby mi to vrátil, potom to není názor (cíl), ale jen prostředek, který má vést k něčemu dalšímu. To už pak je názor a cíl, například že zastávám to, že nic nedám zadarmo a vždy chci z rozdělení se něco mít. Pokud je cíl, že je správné se rozdělit, pak to udělám ať se děje co se děje a nebude mi vadit, že mi to druhý nevrátí nebo na to upozorňovat.
Smyslem volby je možnost nedělat to, co bych dělal jako zvířata instinktivně. Vždy v každé volbě se rozhoduji, jestli se postavím na stranu toho, co považuji za správné nebo to co považuji za egoisticky přínosné pro sebe. Buď se můžu vědomě rozhodnout být jako zvíře, ale narozdíl od nich jsem pro to rozhodnut, nebo se můžu posouvat výše k více a více morálním rozhodnutím. Nejde říct, co je správné, já myslím, že čím více se vzdálíme od ega a dáme se na stranu toho, co považujeme za správné, tím šťastnější budeme. Nejedná se ale o masochistické dávání přednosti druhým vždy. Nejde o to považovat druhé za cennější než jsem já. I pomáhat druhým na úkor sebe může být egoistické, protože mi to přináší nepřiměřené uspokojení. Na druhou stranu čím víc ztratím sebe, čím víc půjdu proti sobě, tím více dám světu. Pozor ale na masochismus, ten je totiz pro sebe. Když potřebuji odpočinek a druhý po mně něco chce, tak vyhovět mu může být více pro sebe než pro něj, pro dobro, pro správnou věc. To už si každý musí rozhodnout před svým svědomím.
